Článek
Obyčejná neděle
Přijela jsem na oběd. Nic velkého, běžná neděle, syn, snacha, vnuci. Sundala jsem boty v předsíni a vešla do obýváku.
„Mami, chovejte se jako doma,“ řekla snacha s úsměvem.
Přikývla jsem. Rozhlédla jsem se po místnosti. Velký gauč, dvě křesla, televize. Chtěla jsem si sednout na gauč, vypadal pohodlně, měkký, u okna.
„Támhle je vaše místo,“ ukázala na křeslo v rohu. „To velké je Petrovo a na gauči sedávám já s dětma.“
Moje místo. Křeslo v rohu, zády ke dveřím, daleko od televize.
„Jasně,“ řekla jsem. „Děkuju.“
Sedla jsem si. Jako doma. Do křesla, které mi někdo přidělil.
Kuchyň
Před obědem jsem chtěla pomoct. Vstala jsem a šla do kuchyně.
„Kam jdete, mami?“
„Pomůžu vám.“
„Ale to nemusíte. Vy jste host.“
„Říkala jste, ať se chovám jako doma. Doma pomáhám.“
Zasmála se. „To je milé. Ale tady mám svůj systém. Radši si sedněte, ať se to nepoplete.“
Vrátila jsem se do křesla. Seděla jsem a dívala se, jak prostírá. Doma bych prostírala já. Tady mám sedět.
U stolu
Oběd byl dobrý. Kuře, rýže, salát. I u stolu jsem si sedla na místo, které mi ukázala, vedle vnuka, zády k oknu.
„Mami, klidně si přidejte,“ řekla snacha.
Chtěla jsem si vzít ještě kousek kuřete. Natáhla jsem ruku k míse.
„Počkejte, já vám dám.“
Vzala mi talíř a naložila sama. Méně, než bych si vzala já. Ale poděkovala jsem.
Doma si nakládám sama. Tady mi někdo dává.
Káva
Po obědě jsem nabídla, že udělám kávu. Doma ji dělám vždycky já.
„To zvládnu, mami. Vy nevíte, jak funguje náš kávovar.“
„Můžu se to naučit.“
„To je zbytečný. Sedněte si, já to přinesu.“
Seděla jsem v křesle a čekala na kávu. Doma bych už pila. Tady čekám, až mi někdo dovolí.
Přinesla dva hrnky. Jeden mi podala.
„Tady máte. Dala jsem mléko, vy pijete s mlékem, že jo?“
Piju černou. Třicet let piju černou.
„Jo,“ řekla jsem. „S mlékem. Děkuju.“
Vnuci
Děti si hrály na koberci. Chtěla jsem si k nim sednout. Doma jsme si s jejich tátou hráli na zemi, stavěli jsme kostky, váleli se, dělali hlouposti.
„Babi, pojď k nám!“
Začala jsem vstávat.
„Mami, radši seďte. Na zemi je zima a vy máte kolena.“
Nemám kolena. Tedy mám, normální, fungující kolena.
„Děti, běžte za babičkou do křesla.“
Přiběhly ke mně. Stály a já seděla. Jako královna na trůnu, co si nemůže hrát se svými poddanými.
Odchod
V pět jsem odjížděla. Obula jsem si boty, vzala kabát.
„Mami, bylo to fajn. Přijeďte zase. A příště se fakt chovejte jako doma, jo?“
„Jo,“ řekla jsem. „Příště.“
Objala mě. Krátce, slušně.
V autě jsem seděla vedle syna a dívala se z okna. Řídit mi nedovolil – prý je to daleko a ona zná cestu líp.
„Bylo to dobrý, ne?“ zeptal se.
„Jo. Bylo.“
Doma
Odemkla jsem dveře. Malý byt, třicet let můj.
Sedla jsem si na gauč. Doprostřed, nejlepší místo. Nikdo mi neřekl kam.
Udělala jsem si kávu. Černou, silnou. Nikdo mi nedal mléko.
Pustila jsem televizi. Sedla jsem si, kam jsem chtěla. Nohy na stůl, hrnek v ruce, nikde žádná pravidla.
Tohle je doma.
To druhé byla návštěva. S úsměvem, s objetím, s větou „chovej se jako doma“ – a se seznamem, kde se chovat nemám.
Příště zase přijedu. Sednu si do křesla v rohu. Budu pít kávu s mlékem. Budu se chovat jako doma.
Jako doma u někoho jiného.
