Článek
První dojmy
„Tak co říkáte, mami?“
Stála jsem uprostřed té kuchyně a nevěděla, kam se dívat. Všechno bílé, všechno lesklé, všechno nové. Ostrůvek uprostřed byl mramorová deska, takhle velký kámen jsem viděla naposledy na hřbitově. Lednice, co vypadá jako skříň. Trouba, co vypadá jako televize. Kohoutky, co vypadají jako sochy.
„Je to… krásné,“ řekla jsem.
„Že jo? Dělali nám to tři měsíce. Ale stálo to za to.“
Tři měsíce. V mém bytě se nedělalo nic třicet let. Jen kapající kohoutek, co jsem nechala opravit za pět set.
„Kolik to stálo?“ zeptala jsem se. Neměla jsem se ptát. Věděla jsem, že se nemám ptát.
Snacha mávla rukou. „To nechcete vědět.“
Chtěla jsem. Proto jsem se ptala.
„Milion dvě stě tisíc,“ řekl syn, který právě vešel. „Ale je to investice do bydlení.“
Milion dvě stě tisíc. Můj byt stál devět set tisíc. Před dvaceti lety, ale stál.
Jejich kuchyň stála víc než celý můj život.
Prohlídka jako ve filmu
Snacha mi ukazovala všechno. Každou zásuvku, každý šuplík, každé tlačítko.
„Tady je na příbory , vidíte, jak se to samo zavírá? A tady je koš – stačí přiblížit koleno a otevře se. A tady je kávovar, zabudovaný, stačí zmáčknout a udělá cappuccino, latte, cokoliv.“
Přikyvovala jsem. Cappuccino. Latte. Já piju tureckou z hrnečku, co mám po mámě.
„A tahle lednice má obrazovku. Můžete si na ni dát seznam nákupů, kalendář, dokonce pouštět videa.“
Lednice s obrazovkou. Moje lednice má magnety s vnuky a nápis „Nejlepší babička“, co mi koupili před deseti lety.
„To je úžasné,“ řekla jsem. Co jiného říct?
Vzpomínka na naši kuchyň
Celou cestu domů jsem myslela na naši kuchyň. Tu, kde jsem vařila třicet let. Kde jsem krmila děti, kde jsme slavili narozeniny, kde jsme seděli s manželem u kávy každé ráno, dokud nezemřel.
Linku jsme kupovali v sedmdesátém osmém. Oranžová, laminátová, tehdy moderní. Teď je vybledlá, odřená, škaredá. Ale pořád funguje.
Sporák je z devadesátého třetího. Už dvakrát opravovaný, jedno plotýnka nefunguje, ale vařím na zbylých třech.
Lednice je nejmladší, z roku 2008. Syn mi ji koupil, když ta stará umřela. Normální, bílá, bez obrazovky. Magnety drží, mrazák mrazí, co víc potřebuju.
Celá moje kuchyň stála možná třicet tisíc. Za celý život. Třicet tisíc.
Jejich kohoutek stál víc.
Co jsem neřekla nahlas
Neřekla jsem, co jsem si myslela. Že je to zbytečné. Že nepotřebují lednici s obrazovkou. Že cappuccino z automatu chutná stejně jako z hrnečku. Že ta mramorová deska je studená a nepraktická.
Neřekla jsem, že za ty peníze bych žila deset let. Že bych zaplatila léky, jídlo, nájem, všechno. Deset let.
Neřekla jsem, že mě to bolí. Ne že to mají, přeju jim to. Ale že to mají tak samozřejmě. Že jim to přijde normální. Že se ani nezarazili u té částky.
Přes milion. Jako by řekli: dvě stě za nákup.
Generace, co nerozumím
Syn vydělává dobře. Snacha taky. Mají práci, mají kariéru, mají všechno, co jsme my neměli. Přeju jim to. Opravdu jim to přeju.
Ale někdy nechápu.
Nekupují věci, kupují značky. Nekupují jídlo, kupují bio. Nekupují oblečení, kupují outfity. Všechno má název, všechno má příběh, všechno má cenu, která mi nedává smysl.
Vnuk má boty za pět tisíc. Vyroste z nich za půl roku.
Vnučka má telefon za dvacet tisíc. Příští rok bude chtít nový.
A teď kuchyň za víc než milion. Za pět let ji možná předělají znovu. Protože bude jiná móda, jiný trend, jiný mramor.
Já mám sporák třicet let. A bude mi sloužit, dokud neumřu.
