Článek
Pravidelný scénář návštěv
Každá návštěva má podobný průběh. Přijedou, krátce se přivítáme a děti se hned rozběhnou po bytě. Dospělí se usadí ke stolu a ještě než se pořádně rozmluvíme, zazní otázka, co je k jídlu. Otevírám lednici a postupně vytahuji všechno, co jsem měla nachystané na další dny. Maso, sýry, jogurty, zbytky oběda, ovoce. Vaří se, jí se, balí se krabičky na cestu. Když odjíždějí, odnášejí si tašky plné jídla a já zůstávám stát u prázdných polic.
Samozřejmost, která bolí
Nejvíc mě netrápí samotné jídlo. Vadí mi ten pocit samozřejmosti. Nikdo se neptá, jestli se to hodí, jestli mi něco nebude chybět, jestli jsem s tím v pohodě. Počítá se s tím automaticky. Jako by bylo dané, že matka má vždycky plnou lednici a je připravená se o všechno rozdělit. Nejde o výjimečnou situaci. Opakuje se to při každé návštěvě, až se z toho stal nepsaný zvyk.
Proč jsem dlouho mlčela
Dlouhou dobu jsem o tom nemluvila. Říkala jsem si, že rodina si má pomáhat. Že bych neměla řešit peníze nebo jídlo, když jde o vlastní dítě. Zároveň jsem se bála, že budu působit lakomě nebo malicherně. Tak jsem mlčela a snažila se být nad věcí. Jenže mlčení problém nevyřešilo. Naopak ve mně postupně narůstala hořkost, kterou jsem si neuměla sama před sebou obhájit.
Únava, která se sčítá
Postupně jsem si začala uvědomovat, že mě to stojí víc, než jsem si chtěla přiznat. Nejde jen o peníze, i když i ty hrají roli. Jde o energii a psychickou zátěž. Před každou návštěvou přemýšlím, jestli mám doma dost jídla. Po každé návštěvě mě čeká nákup a pocit, že jsem zase všechno rozdělila a sobě nic nenechala. Nikdy nezazněla nabídka, že by něco přivezli nebo přispěli. Ani symbolicky.
Celá situace mě donutila přehodnotit, jak vnímám vlastní roli v rodině. Uvědomila jsem si, že pomoc má mít hranice. Že být mámou neznamená automaticky všechno obětovat, ani když jsou děti dospělé. Láska a podpora nejsou totéž co bezedná lednice. Pokud se z péče stane jednostranné braní, vztah tím trpí, i když se o tom nahlas nemluví.
Myšlenky, které už nejdou zahnat
Dnes už si těchto návštěv všímám jinak. Sleduji drobnosti, očekávání, ticho mezi větami. Někdy mám chuť nechat lednici schválně prázdnou a nabídnout jen kávu. Ne jako trest, ale jako jasný signál. Protože i beze slov se dá dát najevo, že domov není sklad potravin. Je to místo, kde by měla existovat vzájemnost a respekt, nejen plný talíř.
