Článek
První pochybnosti
Nejdřív jsem si myslela, že má prostě dražší koníčky. Dospívající kluci chtějí moderní oblečení, něco na telefon, občas jít s kamarády ven. Nepřipadalo mi divné, že mu peníze rychle mizí. Jenže pak začal být podrážděný, když jsem se zeptala, kolik mu ještě z kapesného zbylo. Řekl, že je to jeho věc, a změnil téma.
Zpozorněla jsem, když se mě jednou zeptal, jestli bych mu nemohla poslat peníze dřív, že prý má „neodkladné výdaje“. To slovo použil několikrát, a mně to začalo vrtat hlavou. Neodkladné výdaje ve čtrnácti letech? To mi nehrálo.
Pátrání začalo
Nechtěla jsem mu lézt do soukromí, ale po několika týdnech jsem to už nevydržela. Podívala jsem se do historie jeho plateb. Na výpisu z účtu jsem viděla několik plateb přes mobilní aplikace, které jsem neznala. Když jsem si je vyhledala, zjistila jsem, že jde o online hry. Platby byly časté, malé částky po stovkách korun, ale dohromady tvořily téměř celé jeho kapesné.
Chtělo se mi brečet. Tolik peněz měsíčně a on to všechno utratil za virtuální předměty. Když jsem se ho na to zeptala, nejdřív zapíral. Tvrdil, že to nebyl on, že mu někdo ukradl přístup. Ale čísla seděla. Po chvíli ticha se přiznal.
Nepříjemný rozhovor
Řekl mi, že to dělali skoro všichni ve třídě. Každý chtěl mít ve hře něco, čím by se mohl pochlubit. Když prý neplatil, ostatní se mu smáli, že je chudák. Prý se cítil trapně, že má „jen obyčejný účet“. To mě zasáhlo víc než samotné peníze. Nechápala jsem, že se dítě může cítit méněcenné kvůli něčemu, co ani neexistuje v reálném světě.
Mluvili jsme o tom dlouho. Vysvětlovala jsem mu, že peníze nejsou samozřejmost, že na ně někdo musí pracovat. A že kupování virtuálních zbraní a oblečení není žádné řešení. On seděl, koukal do země a říkal, že ví, že to přehnal, ale že ho to prostě vtáhlo.
Tvrdé rozhodnutí
Rozhodla jsem se mu kapesné snížit. Místo pěti tisíc dostává dva, a jen pokud mi ukáže, že s nimi rozumně hospodaří. Zbytek má na spořicím účtu, kam nemá přístup. Naštval se, pár dní se mnou nemluvil, ale postupně se to uklidnilo.
Nedávno mi sám řekl, že je rád, že jsem to tehdy zjistila. Prý si vůbec neuvědomoval, kolik peněz tím vyhazoval. A já si uvědomila, že ho k tomu vlastně přivedla moje vlastní benevolence. Myslela jsem, že mu dávám svobodu, ale místo toho jsem mu dala možnost spálit se příliš brzy.
Jiný pohled na věc
Od té doby přemýšlím jinak. Ne o penězích, ale o tom, jak snadno se dnešní děti nechají strhnout. Svět, kde si popularitu kupujete kartou, je pro ně normální. Pro mě to byl šok, pro něj každodenní realita. A tak se teď učíme oba. Já mu dávám méně peněz, ale víc času. A on konečně začíná chápat, že skutečná hodnota se nedá koupit kliknutím.
