Článek
Když peníze rozhodují o úctě
Seděli jsme u stolu po obědě, on pil kávu a já mu ukazovala složenky. Chtěla jsem, aby věděl, jak dnes člověk s důchodem žije. Všechno se zdražuje, a já už ani nevím, kde ušetřit. Plyn, elektřina, léky, jídlo. Všechno spolyká většinu peněz. A když zbyde pár korun, mám radost, že si můžu koupit malou čokoládu nebo kytku do vázy.
Syn se na mě díval s tím svým pohledem, který znám od dětství, když měl něco na jazyku. „Mami, měla bys začít myslet na budoucnost,“ řekl vážně. „Třeba si něco odkládat, kdyby se ti něco stalo.“ Chvíli jsem nechápala, co tím myslí. A pak dodal: „Na pohřeb, víš, aby to nebyla taková zátěž.“
Slova, která bodnou
Nejdřív jsem si myslela, že to řekl v legraci. Jenže on se tvářil úplně vážně.
To bodlo. Ne kvůli smrti, té se už nebojím. Ale kvůli tomu, že můj vlastní syn vidí moji budoucnost jako finanční problém. Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Vždyť jsem ho celý život živila, starala se o něj, žehlila jeho košile, když chodil do práce, a ještě mu půjčovala, když měl málo.
Zeptala jsem se tiše, z čeho si myslí, že bych měla šetřit. On pokrčil rameny a řekl, že přece každý může dát něco stranou.
Když dojde na čísla
Odešla jsem do ložnice a přinesla mu výpis z účtu a důchodový papír.
„Tady máš,“ řekla jsem. „Tady je to, z čeho žiju.“ Ukázala jsem mu, kolik mi chodí peněz. Každá položka měla svůj důvod: léky, nájem, jídlo, poplatky. Nakonec zůstalo pár stovek.
Seděl mlčky a díval se na ta čísla. Najednou už nemluvil o pohřbu. V očích měl rozpaky a chvíli nevěděl, kam s pohledem. Řekla jsem mu, že člověk se s věkem neptá, kolik mu zůstane, ale jestli vůbec vystačí. A že nejde o to mít našetřeno, ale o to, žít důstojně do posledního dne.
Ticho, které něco změnilo
Pak bylo ticho. Dlouhé a zvláštní. Vzduch v kuchyni se dal krájet.
Nakonec jen tiše pronesl, že si neuvědomil, jak těžké to dnes je. Poděkoval mi za všechno, co jsem pro něj udělala, a řekl, že se postará, abych už nic takového řešit nemusela.
Neodpověděla jsem hned. Jen jsem se usmála a dolila mu kávu. Uvědomila jsem si, že to jeho necitlivé slovo nebylo z krutosti, ale z nepochopení. Žije v jiném světě, kde se peníze vydělávají jinak a utrácí bez přemýšlení.
A já? Já jsem jen chtěla, aby věděl, že důchod není výhra v loterii, ale přežití mezi složenkami.
