Hlavní obsah

Syn mi řekl, že se o mě nebude starat, protože smrdím. Z peněz pro něj jsem zaplatila asistenta

Foto: stockking/Freepik.com

Když mi to syn řekl, cítila jsem se jako někdo, kdo ztratil cenu. A právě v té chvíli jsem pochopila, že musím udělat krok, který jsem nikdy nechtěla.

Článek

Věta, kterou jsem nečekala

Celé to začalo úplně obyčejným dnem. Seděla jsem v kuchyni a snažila se nadechnout bez bolesti, která mě poslední měsíce provázela. Když přišel syn na návštěvu, doufala jsem alespoň v pár minut lidské blízkosti. Místo toho si sedl, chvíli se na mě díval a řekl, že se o mě starat nebude. Prý smrdím, prý to nemá zapotřebí. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být víc zraněná nebo zahanbená. Dřív jsem se mu snažila pomáhat, jak jen to šlo, ale stáří se ke mně obrátilo zády a už nezvládám věci jako dřív.

Peníze, které měly být pro něj

Když zemřel jeho otec, část peněz byla určena synovi. Já je měla jen spravovat, než je použije na studium nebo bydlení. Jenže studovat nikdy nechtěl a o bydlení se nestaral. Projela jsem si všechny účty a uvědomila jsem si, že ty peníze tam jen leží, zatímco já se doma potácím mezi únavou a bolestí. A když syn odmítl i tu nejmenší pomoc směrem ke mně, něco se ve mně zlomilo. Najednou mi připadalo nesmyslné čekat na něco, co se nikdy nestane.

Asistent místo syna

Rozhodla jsem se najmout asistenta. Poprvé v životě jsem udělala věc jen pro sebe. Když ke mně poprvé přišel, stálo mě hodně překonat stud a ukázat, v jakém stavu opravdu jsem. Byl trpělivý a bral mě jako člověka, ne jako přítěž. Pomohl mi s hygienou, s úklidem, občas si se mnou jen sedl a povídal. Neřekl mi, že smrdím. Nepodíval se na mě s odporem. A když jsem mu zaplatila z peněz, které jsem měla připravené pro syna, poprvé jsem necítila vinu. Jen úlevu. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem měla pocit, že mám právo žít důstojně.

Nečekaný klid

Syn se po několika týdnech ozval s otázkou, jestli mu mohu dát část jeho peněz. Řekla jsem mu pravdu. Že jsem je použila na péči, kterou odmítl on sám. Rozčílil se, ale poprvé jsem necítila potřebu se omlouvat. Jen ticho, které po jeho slovech zůstalo, mi připadalo přirozené. A možná právě toto ticho jsem potřebovala, abych pochopila, že někdy člověk musí dovolit, aby ho místo rodiny podržel úplně obyčejný cizí člověk, který bere lidskou důstojnost jako samozřejmost.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz