Syn mi zakazoval řídit v noci. Když potřeboval vyzvednout z letiště, najednou otočil

Jednoho dne mi syn klidným hlasem oznámil, že bych už neměla jezdit autem po setmění. Prý mám horší reakce, prý je tma zrádná a prý by si nikdy neodpustil, kdyby se mi něco stalo. Poslouchala jsem ho a připadala si stará. Ne nemocná, ne slabá, ale odsunutá do role někoho, komu se věci spíš zakazují, než vysvětlují. Auto pro mě vždy znamenalo svobodu. Nejen praktickou, ale i obyčejný pocit, že se o sebe dokážu postarat.

Nechtěla jsem se hádat. Řekla jsem si, že to myslí dobře. Začala jsem si plánovat nákupy dřív, návštěvy zkracovat a večer prostě zůstávat doma. Když jsem mu jednou připomněla, že řídím desítky let bez nehody, jen se usmál a řekl, že doba se mění. V tu chvíli mě to píchlo, ale znovu jsem ustoupila. Možná jsem se bála víc ztráty klidu než ztráty vlastního prostoru.

O několik týdnů později mi zazvonil telefon pozdě večer. Syn mi oznámil, že mu zrušili spoj a že přiletí až po desáté. Autobus už mu nejede a taxi je prý drahé. Automaticky dodal, jestli bych pro něj nemohla přijet. Chvíli bylo ticho. Pak jsem mu připomněla jeho vlastní slova o nočním řízení. Bez mrknutí oka odpověděl, že to je přece něco jiného. Vždyť jde o něj.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne kvůli jízdě. Kvůli tomu, jak samozřejmě počítal s tím, že moje hranice platí jen do chvíle, než se mu to hodí. Nebyla jsem najednou chráněná matka, ale dostupná služba. Vysvětlila jsem mu, že pokud nejsem dost schopná řídit večer pro sebe, nejsem ani pro něj. Na druhém konci se ozvalo podráždění a pak ticho.

Tu noc jsem zůstala doma. Neusnula jsem hned. Přemýšlela jsem, kdy se role obrátily tak nenápadně, že jsem si toho všimla až ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se musím omlouvat za vlastní existenci. Ráno mi napsal strohou zprávu, že to nakonec vyřešil jinak. Bez omluvy, bez vysvětlení. Ale mně bylo poprvé po dlouhé době klidně. Ne proto, že by se něco spravilo, ale proto, že jsem si sama sebe konečně nenechala odsunout stranou.