Článek
Jak se ze mě stal samozřejmý pomocník
Když se narodilo první vnouče, brala jsem hlídání jako radost. Přijela jsem kdykoli, i když jsem byla unavená, měla domluvenou schůzku nebo mě bolely záda. Měla jsem pocit, že takhle má fungovat rodina. Syn s partnerkou si zvykli, že jsem vždy k dispozici. Nepamatuji si jediný den, kdy by se mě někdo zeptal, jestli to mám jak zvládnout nebo jestli nepotřebuji s něčím pomoct já.
Časem už nešlo o prosbu, ale o automatické předpokládání. Když chtěli na víkend pryč, zavolali mi. Když dítě onemocnělo, zavolali mi. Když jim do toho něco skočilo v práci, zavolali mi. A já přijela, protože jsem nechtěla být ta, která říká ne.
Den, kdy jsem řekla poprvé ne
Ten den jsem měla jít na kontrolu k lékaři. Nebyl to žádný dramatický zákrok, ale věděla jsem, že mi nebude dobře a potřebuju si pak odpočinout. Když mi syn ráno volal, že mají nečekanou směnu a jestli můžu okamžitě přijet, poprvé jsem řekla, že tentokrát nemůžu. Snažila jsem se to vysvětlit klidně a bez omlouvání, protože člověk by se neměl omlouvat za to, že má vlastní život.
Na chvíli bylo ticho. Pak jsem slyšela podrážděné nadechnutí a slova, která mi znějí v hlavě dodnes. Že prý se na mě nedá spolehnout. Že už jsem jim vlastně k ničemu, když nemůžu pomoct, když to opravdu potřebují. A že prý nevím, jaké to je být rodič a snažit se všechno zvládnout.
Zůstala jsem s mobilem v ruce a nemohla uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.
Co následovalo
Další dny byly napjaté. Syn se choval odtažitě a jeho partnerka mi psala strohé zprávy, jako bych udělala něco trestuhodného. Najednou si všichni pamatovali jen tu jedinou chvíli, kdy jsem nebyla k dispozici. Všechny ty roky, kdy jsem hlídala na úkor sebe, se vypařily. Místo vděku jsem cítila jen tlak a výčitky.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si to sama dovolila. Já vytvořila představu, že jsem nevyčerpatelný zdroj energie. Já dávala a dávala, až si ostatní odvykli vidět mě jako člověka se svými limity.
Co mi nakonec došlo
Několik dní jsem přemýšlela, jestli mám ustoupit a udělat, jako že se nic nestalo. Ale pak jsem seděla doma u stolu, dívala se na starý hrnek, který jsem dostala od vnoučete, a poprvé po dlouhé době jsem cítila jasnou myšlenku. Pokud mě syn dokáže shodit jen proto, že jsem jednou nepřijela, pak jsem se nechala zahnat do role, která nebyla moje. Ten den jsem si to srovnala a rozhodla se, že už nebudu hlídat jen proto, že se to ode mě očekává.
