Článek
Peníze na stole
Syn přiběhl domů, položil na stůl bankovku a spustil, že ji dostal od pána, kterému pomohl se zvednutím těžké tašky. Říkal, že muž byl zdvořilý, usmíval se a chtěl mu poděkovat. Jenže já v tu chvíli cítila spíš obavy než radost. Od dětství jsem mu vtloukala do hlavy, že se nemá od cizích lidí nic brát.
Podivné detaily
Začala jsem se syna vyptávat. Popsal mi muže jako vyššího, trochu zarostlého, v kabátě a s cigaretou. Prý se představil a dokonce se ho zeptal, jak se mu daří ve škole. To mi nedalo spát. Jak by obyčejný cizí člověk mohl vědět, kam chodí?
Vzpomínka, která ožila
Několik dní nato jsem ho zahlédla sama. Stál opodál, nenápadně sledoval děti, a když se naše oči setkaly, stálo mě to všechnu sílu neucuknout. Okamžitě jsem poznala, o koho jde. Byl to můj první manžel. Ten, se kterým jsem se v devatenácti z nerozumu provdala, jen aby náš vztah po roce zkrachoval. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím.
Nechtěné setkání
Oslovila jsem ho. Tvrdil, že jen náhodou procházel kolem a že mu můj syn připomněl jeho vlastní mládí. Dodal, že je rád, že potkal „někoho, kdo má dobré srdce“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebyla náhoda. Můj bývalý měl vždycky zvláštní schopnost objevovat se ve chvílích, kdy jsem to nejméně čekala.
Vysvětlení pro syna
Doma jsem musela synovi říct, že od toho muže už nic brát nesmí. Nechápal, proč jsem tak přísná, když mu přece jen pomohl s nákupem. Bylo těžké mu vysvětlit, že ne všichni, kdo se usmívají, to myslí dobře. A už vůbec jsem mu nemohla vykládat podrobnosti o svém krátkém a dávno zapomenutém manželství.
Tíživý pocit
Od té doby dávám větší pozor, kde se pohybujeme. Nejsem si jistá, co můj první manžel sleduje. Nevím, jestli šlo o pouhé setkání, nebo jestli se opravdu snaží dostat zpátky do mého života. Jisté je jen to, že klid, který jsem dosud měla, je pryč. A pokaždé, když vidím syna s jeho školní taškou, se mi vybaví ten okamžik, kdy přišel domů s cizí bankovkou v ruce.
