Článek
Nešťastné přivítání
Přijeli odpoledne. Otevřela jsem dveře a hned jsem ji zaregistrovala – sebevědomý krok, výraz, který říkal, že má všechno pod kontrolou. Usmála se, podala mi ruku a já cítila, že působí trochu povýšeně, ale snažila jsem se to neřešit.
V tu chvíli z pracovny vyšel můj manžel. Chtěl ji přivítat a podat jí ruku. Jenže ona ho přerušila dřív, než vůbec stihl něco říct.
„Vy jste ten, co si myslí, že ženská patří k plotně?“ řekla s úšklebkem a založila si ruce na prsou.
V místnosti ztichlo. Syn zbledl, já ztuhla a můj muž se na ni podíval takovým pohledem, jaký jsem u něj už dlouho neviděla.
Vyhození bez jediného křiku
„Ne,“ odpověděl pomalu, „já jsem ten, kdo nevpouští do svého domu lidi, co se neumí chovat.“
Pak jí beze slova sundal kabát z věšáku, podal jí ho a ukázal ke dveřím.
Ona tam stála, neschopná pochopit, že to myslí vážně. Syn koktavě řekl něco jako „Tati, prosím,“ ale manžel ho zastavil jediným pohledem. Dívka protočila oči, zamumlala, že jsme trapní, a odešla. Dveře se za ní zavřely s tichým klapnutím a v domě nastalo hrobové ticho.
Dozvuky trapné návštěvy
Syn se sesunul na židli a díval se do stolu. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Manžel si sedl naproti a dál neřekl ani slovo. Nikdo se nehádal, nikdo se nevysvětloval. Všichni jsme věděli, že to bylo jasné.
Večer mi syn napsal zprávu, že se s ní rozešel. Prý mu po cestě zpátky vyčetla, že se jí nezastal, a nazvala ho slabochem. Tehdy mi bylo jasné, že to byla bouře, která nás minula o vlásek.
Krátké, ale výmluvné setkání
Dívala jsem se na prázdný věšák a říkala si, jak zvláštní to je. Člověk se na něco těší, dělá chlebíčky, vaří kávu a připravuje hezké odpoledne – a pak jedna jediná věta všechno zboří.
Někdy není třeba zkoumat, proč se věci staly tak, jak se staly. Některé povahy se prostě odhalí samy. A i když to syna zranilo, já jsem cítila úlevu. Protože je lepší zjistit pravdu hned mezi dveřmi, než po letech manželství.
