Článek
Jak to začalo
Když byl mladší, chodil ke mně skoro každý týden. Seděli jsme v kuchyni, pili čaj a on mi vyprávěl o své práci nebo o svých plánech. Postupně se ale vzdálil. Nejprve se neozýval tři dny, pak týden a nakonec celé měsíce. Říkala jsem si, že je dospělý a má svůj svět. Přesto mě to zabolelo pokaždé, když jsem viděla, jak dlouho jeho jméno nesvítilo na displeji.
Vzorec, který se opakuje
Začala jsem si všímat jedné věci. Vždy chvíli po tom, co mi přišel důchod, se jeho číslo okamžitě objevilo. Nejdřív jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je to náhoda. Jenže náhody nepřicházejí pravidelně každý měsíc. Přijde mi zpráva, že by se rád stavil, že mi chyběl nebo že má cestu kolem. Už dopředu tuším, jak to dopadne. Sedne si ke stolu, chvíli si povídáme a pak z něj pomalu vypadne, že tento měsíc sotva vyšel a jestli bych mu mohla trochu vypomoci.
Tiché dilema
Nikdy jsem ho neodmítla. Vždy jsem otevřela peněženku a dala mu, co potřeboval. V tu chvíli jsem mu to nevyčítala, jenže když za sebou zavře dveře a já zůstanu v tichém bytě sama, začne to na mě doléhat. Celý měsíc jsem pro něj neexistovala. A teď je pryč během tří minut poté, co dostal, pro co si přišel. Přemýšlím, jestli to dělám špatně já nebo jestli on opravdu vidí jen to, co může dostat.
Hledání rovnováhy
Párkrát jsem si říkala, že mu příště už nic nedám, že se musí naučit starat se o sebe. Nakonec jsem to nikdy nedokázala. Jsem jeho matka a představa, že bych ho nechala trápit se, mě bodá do srdce. Jenže zároveň cítím, že takto zůstanu jen otevřenou peněženkou a ne člověkem, na kterém mu skutečně záleží. Marně vzpomínám, kdy mě naposledy objal jen proto, že mě rád vidí a ne proto, že mu to připadá vhodné.
Co jsem zjistila po poslední návštěvě
Nedávno mě napadlo říct mu, že tentokrát opravdu nemám nic navíc. Ne že bych neměla, ale chtěla jsem vědět, co se stane. Podíval se na mě, přikývl a řekl, že to chápe. Za pět minut odešel. Žádná snaha zůstat, žádný zájem o to, jak se mám. Jen krátké ano a rychlé rozloučení. Zavřela jsem za ním dveře a poprvé za dlouhou dobu jsem neměla výčitky. Došlo mi, že některé věci člověk pochopí až ve chvíli, kdy je konečně přestane omlouvat.
