Článek
Jízda, která měla být jen přesunem
Byla jsem v Německu pracovně a spěchala jsem na schůzku na druhém konci města. Vzala jsem první taxík, který zastavil. Bylo chladno, měla jsem na sobě obyčejný kabát, batoh přes rameno a unavený výraz. Nic výjimečného. Nastoupila jsem, pozdravila německy a řekla adresu. Řidič přikývl, něco zamumlal a vyrazil.
Už během prvních minut jsem pochopila, že si myslí, že jsem typická turistka, která neumí jazyk a nechá se vozit, kam se mu zachce. V zrcátku si mě přeměřil pohledem, pak vytáhl telefon a zavolal kolegovi. Přepnul do hovorového německého tónu a začal mluvit rychleji, uvolněněji. A hlavně otevřeně.
Slova, která jsem neměla slyšet
Nejdřív si stěžoval na provoz, pak na zákazníky. A pak přišla řada na mě. Bez studu mě začal popisovat jako někoho, kdo určitě nebude chtít dát spropitné, kdo vypadá levně a kdo nemá ani tušení, kolik co stojí. Smál se, kolega na druhém konci se smál taky. Padaly poznámky o tom, že takové ženy jezdí taxíkem jen proto, aby nevypadaly chudě, ale přitom každé euro obracejí třikrát.
Seděla jsem vzadu a měla jsem chuť okamžitě vystoupit. Zároveň jsem ale cítila něco jiného než ponížení. Vnitřní klid. Rozuměla jsem každému slovu. Němčinu používám léta, jen nemluvím s přízvukem, který by si spojil s místní. A najednou jsem si uvědomila, že mám výhodu, o které on nemá ani tušení.
Ticho jako zbraň
Celou cestu jsem mlčela. Neopravovala jsem ho, nedala jsem najevo jedinou reakci. Nechala jsem ho mluvit dál. Čím déle jel, tím víc se rozjel. Přidal poznámky o tom, jak by si na mém místě sedl do metra, kdyby počítal s každým centem, a jak se těší, až podobní zákazníci vystoupí a nebude je muset řešit.
Okamžik u terminálu
Když jsme dorazili na místo, zastavil před budovou, otočil se a suše oznámil částku. Vytáhla jsem kartu, podala mu ji a poprosila o potvrzení. Německy. Plynule. Klidně. Bez emocí.
Zarazil se. Podíval se na mě jinak. Najednou si nebyl jistý. Terminál pípnul, já mu nedala žádné dýško a podívala se na něj znovu. Tentokrát jsem mu řekla, že by si možná měl dávat pozor na to, o kom a před kým mluví. A že komentovat zákazníka během jízdy není úplně profesionální, zvlášť když daný zákazník rozumí každé větě. Pak jsem mlčky odešla a sledovala jeho zkoprnělý výraz. Ten pocit byl k nezaplacení.
