Článek
Nabídka, která přišla od stolu v kuchyni
Všechno začalo nenápadně. Seděli jsme u nich doma, řešili běžné věci a řeč přišla na to, že hledám změnu. Byla jsem unavená ze stagnace, z práce, kde jsem se nikam neposouvala. Tchán se tehdy zmínil, že u nich ve firmě hledají někoho do administrativy. Spíš mimochodem, bez velkých slibů. Dodal, že se může přimluvit.
Nebyla jsem naivní. Věděla jsem, že to je známost. Zároveň jsem si ale říkala, že práci zvládnu a že si to odmakám jako kdokoliv jiný. Nabídku jsem přijala s vděčností, ale i s vnitřním tlakem. Nechtěla jsem být ta, o které se říká, že tam je jen kvůli rodině.
První týdny pod drobnohledem
Do firmy jsem nastoupila s pocitem, že na mě všichni koukají. Někteří kolegové byli milí, jiní si drželi odstup. Bylo cítit, že vědí, čí jsem snacha. Tchán se ke mně choval korektně, možná až přehnaně formálně. V práci mě nijak nešetřil, spíš naopak.
Dělala jsem chyby, jako každý nový člověk, ale rychle jsem se učila. Brala jsem si práci domů, četla si podklady večer, ptala se. Postupně jsem začala chápat, jak firma funguje. Nejen papírově, ale i lidsky. Kdo má skutečný vliv, kde to drhne, co se léta přehlíží.
Okamžik, kdy jsem přestala být jen snacha
Zlom přišel ve chvíli, kdy odešel jeden z vedoucích. Nečekaně a bez náhrady. Vznikl chaos, který se táhl týdny. Věci se zdržovaly, zakázky se hromadily. Začala jsem si všímat, že některé procesy jsou zbytečně složité. Navrhla jsem změny. Ne potichu, ale otevřeně.
Čekala jsem odmítnutí. Místo toho se začaly věci hýbat. Některé moje návrhy se ujaly. Najednou za mnou chodili lidé, kteří mě dřív sotva zdravili. Ptali se, chtěli pomoct. Vedení si mě začalo zvát na porady, kam jsem původně vůbec nepatřila.
Ticho mezi mnou a tchánem
S úspěchem přišlo napětí. Tchán byl zvyklý být autorita. Člověk, který firmu zná nazpaměť. Najednou vedle něj seděla jeho snacha, která upozorňovala na věci, jež roky nikdo neřešil. Nikdy mi nic neřekl přímo. Ale cítila jsem chlad. Kratší odpovědi, méně humoru, pohledy, které jsem si neuměla vyložit.
Zároveň jsem cítila, že se něco chystá. Firma potřebovala změnu. Mluvilo se o restrukturalizaci, o novém směru. Já jsem do toho šla naplno, i když doma to nebylo jednoduché. Partner se snažil stát mezi námi dvěma, ale věděl, že tohle je hlavně pracovní boj.
Den, kdy se všechno otočilo
Rozhodnutí přišlo rychle. Vedení oznámilo změny a s nimi i personální posuny. Tchán měl odejít z pozice, kterou zastával roky. Nabídli mu jinou roli, spíš symbolickou. A mně nabídli jeho místo. Seděla jsem v kanceláři a měla pocit, že se mi stáhl žaludek.
Nešlo o radost. Spíš o šok. Věděla jsem, co to znamená. Pro mě profesní skok. Pro něj osobní pád. Když jsem mu to řekla, mlčel. Dlouho. Pak jen řekl, že to nečekal. A že doufá, že vím, co dělám.
Setkání, na které se nezapomíná
První týdny byly těžké. Pro mě i pro něj. Chodil kolem mé kanceláře, někdy se zastavil, někdy ne. Kolegové byli opatrní. Já se snažila držet profesionální linii. Nedělat zbytečná gesta, ale ani se neskrývat.
Jednou zůstal stát ve dveřích déle než obvykle. Řekl mi, že firmu mám v rukou já a že to tak asi mělo být. Nebyla to omluva ani pochvala. Spíš smíření. Uvědomila jsem si, že některé role se prostě vymění, i když to bolí..
