Článek
Neustálé řeči u stolu
Každý nedělní oběd vypadal stejně. Seděli jsme u stolu, tchán si naložil plný talíř a hned začal: jak jsou dnes lidi líní, jak se nikomu nechce pracovat, jak stát rozdává peníze darmožroutům. Poslouchala jsem to pokaždé, i když jsem se snažila zachovat klid. Vždycky jsem jen přikyvovala nebo dělala, že ho neposlouchám. Ale čím častěji se o tom rozohňoval, tím víc mi to lezlo na nervy.
Pohodlný život důchodce
Tchán je už pár let v důchodu. Má ho slušný, celý život pracoval jako úředník. Teď ale většinu dní tráví u televize, občas si zajde na pivo a na zahradě udělá pár koleček s konvicí, aby měl pocit, že něco dělá. Neříkám, že by musel makat, má na odpočinek nárok. Jenže poslouchat, jak uráží lidi, kteří mají těžší život, zatímco sám už dávno nic nedělá, ve mně začalo bublat.
Kapka, která přetekla
Jednou u oběda spustil zase to svoje. Tentokrát si stěžoval na matky samoživitelky, že „jen natahují ruce po dávkách“. Cítila jsem, jak mi tuhne žaludek. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která sama vychovává dítě a maká od rána do večera, aby vůbec zaplatila nájem. Nemohla jsem to už poslouchat.
Podívala jsem se na něj a řekla: „A ty jako nejsi závislý na státu? Jen ležíš doma, koukáš na televizi a každý měsíc ti chodí peníze z rozpočtu, do kterého už dávno nic nedáváš.“ Nastalo ticho. Manžel na mě vytřeštil oči, tchýně zrudla. Tchán ztuhl a chvíli nevěděl, co říct.
Nepříjemné ticho
Bylo to trapné. Všichni jsme seděli, nikdo se neodvážil pohnout. Po chvíli se tchán zvedl od stolu a beze slova odešel do obýváku. Manžel mi pošeptal, že jsem to přehnala, ale já necítila lítost. Byl to prostě fakt. Všichni jsme mu léta poslouchali jeho moralizování, ale nikdo mu to nikdy neřekl naplno.
Změna atmosféry
Další neděle jsem čekala, že přijde bouřka. Tchán se ale choval klidněji než obvykle. Na téma dávek neřekl ani slovo. Místo toho mluvil o počasí a o tom, že se mu podařilo opravit plot. Bylo znát, že ho moje slova zasáhla. Neomluvila jsem se, ale podala jsem mu při odchodu ruku a usmála se.
Od té doby už si tolik nestěžuje. Občas sice poznamená něco o politice, ale většinou se drží zpátky. Možná si uvědomil, že není fér soudit lidi, o jejichž životě nic neví. A možná ho jen vyděsilo, že se někdo odvážil říct mu pravdu nahlas.
Ticho, které mělo cenu
Dnes už si na ten moment vzpomenu bez napětí. Neměla jsem v úmyslu ho ponížit, jen jsem mu chtěla nastavit zrcadlo. Bylo to tvrdé, ale potřebné. Od té doby jsou naše nedělní obědy klidnější a já mám pocit, že jsme si poprvé opravdu rozuměli. I když to vzniklo z jedné jediné věty.
