Článek
Neustálé stížnosti
Můj tchán byl věčný stěžovatel. Od chvíle, co odešel do důchodu, si neustále posteskl, že peníze nejsou, že ceny rostou a že už neví, jak přežije další měsíc. Můj muž mu nosil nákupy, já mu občas přinesla něco napečeného. Nikdy jsme to nebrali jako povinnost, spíš jako pomoc starému člověku, který to má těžké.
Když jsme mu nabídli, že mu pomůžeme s účty, vždycky odmítl. Tvrdil, že to zvládá, jen že mu po zaplacení všeho zbude sotva pár stovek. Bylo nám ho líto. Často jsem mu tajně nechávala v kapse kabátu bankovku, aby měl aspoň na kávu nebo něco malého k jídlu.
Podezřelé detaily
Postupem času jsem si ale začala všímat věcí, které nedávaly smysl. Když jsme k němu přijeli, měl vždycky doma čerstvé květiny a plnou lednici. Nikdy mu nechybělo nic, co by člověk považoval za nutné. Občas se zmínil, že byl v hospodě s kamarády nebo že si koupil nové rádio. Nechápala jsem, jak to všechno zaplatí, když pořád tvrdil, že má důchod jen pár tisíc.
Manžel mi říkal, že přeháním, že otec prostě šetří, protože byl celý život spořivý. Jenže já měla pocit, že je za tím něco víc.
Náhoda, která všechno odhalila
Jednoho dne jsme u něj byli na návštěvě. Seděl v křesle, četl noviny a stěžoval si, že mu zdražili elektřinu. Když jsem odnášela šálky od kávy, všimla jsem si, že mu z novin vypadl papírek. Chtěla jsem ho jen zvednout, ale pohled na něj mě úplně zarazil. Nebyla to složenka k zaplacení nebo účtenka, ale potvrzení o vyplacení důchodu. A ten byl skoro dvojnásobný oproti tomu, co nám celou dobu tvrdil. Přišel si na skoro 30 000 Kč měsíčně.
Zůstala jsem stát s papírem v ruce a nevěděla, co říct. Když si všiml, že se dívám, rychle mi ho vytrhl a snažil se dělat, že o nic nejde. Jenže v tu chvíli bylo jasné, že jeho řeči o bídě jsou jen dobře sehrané divadlo.
Nepříjemné prozření
Když jsem to později řekla manželovi, nejdřív mi nevěřil. Ale pak se s otcem pohádali a on nakonec všechno přiznal. Prý si nechtěl připadat zbytečný, chtěl, aby za ním rodina chodila a měla o něj starost. Tvrdil, že kdyby věděl, že ho kvůli tomu budeme litovat, nikdy by s tím nezačal. Jenže ta lež už byla příliš velká, aby se dala přejít.
Od té doby se mezi nimi něco změnilo. Manžel k němu přestal jezdit tak často, já jsem ztratila chuť mu péct a nosit dárky. Tchán se sice omlouval, ale důvěru ztratil nadobro.
Ticho po bouři
Dnes už se o tom nemluví. Když ho potkám, usměje se a zeptá se, jak se máme. Já odpovím zdvořile, ale uvnitř cítím zvláštní chlad. Vím, že není chudák, ale člověk, který nás chtěl mít pod kontrolou skrze lítost. A možná právě to mě mrzí nejvíc.
