Článek
V nemocnici
Bylo to v nemocnici. Poslední týden, poslední dny. Věděly jsme obě, že už tu nebude dlouho.
Seděla jsem u její postele. Manžel odešel pro kafe, byly jsme samy. Ona ležela, oči zavřené, dýchala těžce.
Pak otevřela oči a podívala se na mě. Jasně, ostře, jako by najednou nebyla nemocná.
„Hano,“ řekla. „V kabelce. Vezmi si to.“
Sáhla jsem do její kabelky na stolku. Našla jsem malý klíč. Malý, starý, opotřebovaný.
„Co to je?“
„Ty víš.“
„Nevím.“
Usmála se. Ten její úsměv, co jsem nikdy neuměla přečíst. „Víš. Jen si vzpomeň.“
Chtěla jsem se zeptat víc, ale v tu chvíli se vrátil manžel. Schovala jsem klíč do kapsy. Ona zavřela oči.
Už je nikdy neotevřela.
Pohřeb a potom ticho
Klíč jsem měla v kapse na pohřbu. Hladila jsem ho palcem, zatímco kněz mluvil. Zatímco lidé plakali. Zatímco manžel stál vedle mě a držel mě za ruku.
Chtěla jsem mu říct. Podívej, co mi dala. Víš, od čeho to je?
Neřekla jsem. Něco mě zastavilo. Ten její pohled v nemocnici. Ty víš. Dala to mně, ne jemu. Musela mít důvod.
Večer jsem si klíč prohlédla. Malý, jednoduchý, žádný nápis. Mohl být od čehokoliv. Od skříňky, od truhly, od šuplíku. Od něčeho, co jsem měla znát.
Jenže jsem neznala.
Vyklízení bytu bez odpovědí
Příští týden jsme vyklízeli její byt. Manžel, jeho sestra, já. Třicet let života v krabicích, pytlích, hromadách.
Hledala jsem. Diskrétně, nenápadně. Každou skříň, každou zásuvku, každý kout. Hledala jsem zámek, do kterého by ten klíč pasoval.
Nic.
Zkusila jsem skříňku v ložnici – klíč se nevešel. Zkusila jsem starou truhlu na půdě – jiný tvar. Zkusila jsem šperkovnici – moc velký. Zkusila jsem zásuvku v sekretáři – moc malý.
„Co hledáš?“ zeptal se manžel.
„Nic. Jen se dívám.“
Nevěřil mi. Ale neptal se dál.
Šest měsíců marného hledání
Půl roku jsem ten klíč nosila v peněžence. Každý den jsem ho viděla, každý den jsem přemýšlela.
Co mi chtěla říct? Co jsem měla vědět? Proč já, a ne její děti?
Znaly jsme se třicet let. Třicet let společných obědů, svátků, narozenin. Třicet let zdvořilého vztahu, který nikdy nebyl vřelý, ale nikdy nebyl špatný.
Nebyly jsme si blízké. Nikdy jsme si nepovídaly o důvěrných věcech. Nikdy jsme neměly tajemství.
Nebo jsme měly?
Procházela jsem vzpomínky. Hledala jsem moment, kdy mi něco řekla, něco ukázala, něco naznačila. Moment, který jsem měla pochopit.
Nic. Jen běžné rozhovory, běžné dny, běžný život.
Zeptala jsem se manžela
Po roce jsem to nevydržela. Ukázala jsem mu klíč.
„Víš, od čeho to je?“
Vzal ho do ruky. Prohlížel si ho.
„Kde jsi to vzala?“
„Tvoje máma mi ho dala. V nemocnici. Říkala, že vím od čeho.“
„A víš?“
„Ne. Proto se ptám.“
Pokrčil rameny. „Netuším. Máma měla spoustu věcí. Mohlo to být od čehokoliv.“
„Ona říkala, že vím. Že si mám vzpomenout.“
„Možná už nebyla při smyslech. Poslední dny…“
Možná. Možná blouznila. Možná si myslela, že mluví s někým jiným. Možná ten klíč neznamenal nic.
Ale ten pohled. Ten jasný, ostrý pohled. Věděla přesně, co dělá.
Zkoušela jsem všechno možné
Druhý rok jsem zkoušela systematicky. Každý zámek, na který jsem si vzpomněla.
Sklep v domě, kde bydlela – ne.
Garáž na chatě – ne.
Starý kufr, co jsme našli na půdě – ne.
Schránka na poště – zeptala jsem se, jestli měla – neměla.
Sejf v bance – žádný neexistoval.
Jela jsem do domu, kde vyrůstala. Teď tam bydlí cizí lidé. Zeptala jsem se, jestli tam není nějaká stará skříňka, truhla, cokoliv. Dívali se na mě jako na bláznivou.
Jela jsem na hřbitov, kde je pohřbená její matka. Nevím, co jsem čekala. Hrob nemá zámek.
Třetí rok bez odpovědi
Teď je to tři roky. Klíč leží v šuplíku. Někdy ho vytáhnu, prohlížím si ho, hladím palcem.
Malý, opotřebovaný. Musel něco odemykat. Někdo ho používal, často, dlouho. Kov je ohlazenější na jedné straně.
Ale co? Co odemykal? A proč já?
Manžel říká, ať to nechám být. Že některé věci se nedozvíme. Že máma byla zvláštní a tohle je jen další z jejích zvláštností.
Možná má pravdu.
Ale já pořád slyším její hlas. Ty víš. Jen si vzpomeň.
