Článek
Konečně zasloužený klid
Pamatuji si, jak mi před dvěma lety říkala, že už má všeho dost. Po čtyřiceti letech v nemocnici chtěla konečně odpočívat. Celý život vstávala ve čtyři ráno, pracovala o víkendech a mnohokrát šla do práce i s horečkou. Říkala, že když půjde do důchodu, konečně bude mít čas na vnoučata. Byla nadšená, že bude moct pomáhat, abych se já mohla vrátit do práce.
První měsíce euforie
Zpočátku to opravdu vypadalo idylicky. Každé ráno přicházela s koláčem, hrála si s dětmi a tvrdila, že je to nejhezčí období jejího života. Často mi říkala, že by si přála, aby už nikdy nemusela řešit peníze, že jí ten klid za to všechno stál. Jenže po pár měsících začala být nesvá. Ceny šly nahoru, důchod sotva pokryl základní výdaje a nájem, který měla v městském bytě, se zvýšil o několik tisíc.
Když se rozpočet ztenčil
Jednoho dne se mi přiznala, že už jí po zaplacení nájmu, energií a léků zůstává jen pár stovek. Bylo mi trapné, že jsem si toho nevšimla dřív. Myslela jsem, že má našetřeno, že si s tím poradí. Jenže ona celý život šetřit nedokázala. Pomáhala dětem, platila opravy, půjčovala nám, když jsme rekonstruovali byt. A teď se ocitla sama, s prázdnou peněženkou a hromadou účtů.
Návrat do práce, ale jinak
Když mi jednou řekla, že se přihlásila na brigádu v supermarketu, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Myslela jsem, že to říká ze srandy. Ale druhý den si opravdu oblékla uniformu a šla doplňovat zboží. Bylo jí přes šedesát a po směně sotva chodila. Měla jsem chuť jí to rozmluvit, jenže odmítla. Prý se nechce nikoho doprošovat, chce mít svůj klid a důstojnost.
Děti zůstaly na druhé koleji
Dřív s dětmi trávila celé dny, teď je vidí sotva jednou týdně. Když se vrací z práce, bývá unavená a někdy si i postěžuje, že ji bolí záda víc než dřív. Děti se na ni pořád těší, ale ona už nemá sílu běhat po hřišti nebo s nimi tvořit. Sedí v křesle, dívá se na ně a usmívá se. Vidím, jak ji to trápí, ale zároveň v ní cítím hrdost. Nedovolí, aby ji někdo litoval.
Co mě změnilo
Dřív jsem si myslela, že důchod znamená odměnu za celý život práce. Dnes vím, že to pro spoustu lidí není nový začátek, ale další boj. Když ji vidím, jak se ráno chystá do práce, mám chuť jí říct, ať zůstane doma, že to zvládneme. Ale vím, že by to odmítla. Potřebuje mít pocit, že je stále užitečná. Jen jsem netušila, že to bude stát právě ten čas, který chtěla trávit s vnoučaty.
