Článek
Přináším vám zpověď ženy, která našla svobodu a vzrušení v netypickém věku i oboru. Pro zachování anonymity nejsou v článku uvedena jména či místa.
V mých dvaašedesáti letech jsem konečně našla hlas, který mi byl celý život upírán. Ten hlas je můj. A ten život je taky konečně můj.
Za mlada jsem byla takzvaně „dobře“ provdaná. Můj muž byl bohatý, úspěšný, podle mnohých charismatický. Ale za zavřenými dveřmi byl především výbušný, chladný a neústupně prudérní. Léta jsem trávila v krásném domě, v luxusu, ale s pocitem naprosté prázdnoty. Jakoby mě nikdo neviděl. Nikoho nezajímalo, co cítím, po čem toužím. Byla jsem dekorací JEHO života. Jeho „paní domu“, která znala své místo a držela jazyk za zuby.
Rozvod přišel až po čtyřiceti letech manželství. Byla to moje iniciace. Má revoluce. A i když mi dlouho tvrdili, že v mém věku už se to začíná pomalu balit, já jsem teprve začala rozbalovat – sebe, svoje tělo i svoje sny.
Pomohla mi v tom o třicet let mladší sousedka. Seděly jsme jednou na kávě, když jsem se jí svěřila, že po rozvodu toužím po nějakém dobrodružství, o něčem nepředloženém. A ona, bez mrknutí oka, řekla: „Chceš zkusit něco opravdu netradičního?“ O pár dní později mě seznámila s produkčním v malé agentuře, která natáčí erotické filmy. Ne žádné tvrdé porno – ale žánrové, stylizované, často i umělecké erotické snímky, kde se klade důraz na příběh, napětí a krásu lidského těla. Všech těl. Včetně těch, kterým společnost přestala říkat „přitažlivá“.
První natáčení jsem probrečela. Ale ne kvůli studu. Bylo to dojetí. Poprvé v životě jsem byla viděná jinak než jako manželka, matka nebo „upjatá paní“. Byla jsem žena. Byla jsem žádoucí. Byla jsem živá.
Od té doby jsem natočila sedm krátkých filmů. V jednom hraju osamělou vdovu, která potká o dvacet let mladšího souseda. V jiném jsem barová zpěvačka ve stylu třicátých let. Každý příběh mě baví. A čím dál víc si užívám i natáčení samotné. Smějeme se. Povídáme si. Jsme parta lidí, kde nikdo neřeší vrásky nebo věk.
Ano, mám za to i peníze – a ne úplně špatné. Ale to není to hlavní. Hlavní je, že se cítím svobodně. Že jsem si konečně dovolila být tou ženou, kterou jsem vždycky potlačovala.
Moje děti mě v tom podporují. Ze začátku byly překvapené, samozřejmě. Ale pak mi moje dcera řekla něco, na co nikdy nezapomenu: „Mami, když je tobě konečně dobře, pak je dobře i nám.“
Před uveřejněním příběhu jsem požádala o anonymitu, ale ne kvůli studu – ten jsem dávno nechala za sebou. Ale proto, že to není příběh jenom o mně. Je to příběh mnoha žen, které byly celý život něčí dcerou, něčí ženou, něčí matkou. Ale nikdy ne samy sebou.
Můj příběh není o erotice. Je o odvaze. O začátcích ve věku, kdy vás společnost spíše odepisuje. A o tom, že nikdy není pozdě vyslyšet sama sebe. A nechat se slyšet i ostatními.
Já to udělala. A vy můžete taky.
