Článek
Naděje, o kterou jsem se opřela
Bez práce jsem byla už dlouho. Každý den jsem se cítila marná a bez směru. Když mi kamarád řekl, že u nich v práci potřebují někoho přesně na pozici, kterou jsem si vždy přála, připadala jsem si, jako by se nade mnou konečně zhoupla brána štěstí a já do ní mohla vstoupit. Tvrdil, že se těší, až budeme pracovat spolu. V jeho hlase byla jistota a já ji potřebovala slyšet.
Kupovala jsem si nové oblečení, připravovala odpovědi a učila se o společnosti, abych mile překvapila. Byla jsem plná očekávání, že už brzo budu mezi lidmi, že opustím nekonečné nic doma na gauči.
Podivná atmosféra hned u dveří
V den pohovoru jsem dorazila včas a s úsměvem. Uvítala mě recepční, zapsala si mě a chvíli jsme čekaly, než si mě vyzvedne personalista. Když přišel, nevedl mě nikam formálně, ale rovnou do malé zasedačky, kde už seděl on. Kamarád.
Usmíval se, ale něco v jeho tváři bylo jiné. Méně přátelské a víc vlastnické. Personalista se posadil vedle něj a já naproti nim. Až příliš blízko tomu, kdo mě přivedl.
Co o mně řekl za mými zády
Personalista otevřel složku a začal mluvit. Říkal, že můj kamarád je nadšený, že by mě mohl mít ve svém týmu. V tu chvíli jsem se zarazila. Nikdy mi neřekl, že bych pracovala přímo pod ním. A pak to začalo být horší.
Dozvěděla jsem se, že o mně prohlásil věci, které jsem nikdy neřekla a ani si o sobě nemyslela. Měla jsem být někdo, kdo potřebuje vedení na každém kroku a kdo ocení, když má jasně určeno, co má dělat. A nejen pracovní věci. Zaznělo, že bych mohla přispět k lepšímu dojmu týmu svým vzhledem. Že by mi slušely šaty a sukně, protože působím jemně a snadno zapadnu do firemní kultury.
Seděla jsem jak přimrazená. Nebyla to práce. Byl to plán, jak mě mít nablízku a pod kontrolou. Přímo jemu.
Vstát a odejít
Zkoušela jsem zachovat klid, i když uvnitř mě pálil vztek a ponížení. Nechala jsem je domluvit a pak jsem jen nahlas řekla, že to není pozice pro mě. Zvedla jsem se a poděkovala za čas. Kamarád vypadal překvapeně, skoro až uraženě, že jsem odmítla jeho představu o mém novém životě.
Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu a cítila, že se mi vrací kontrola nad sebou. Ano, přišla jsem tam pro práci, ale odcházela jsem s něčím, co je důležitější. Už nikdy nikomu nedovolím rozhodovat, jak mám vypadat, chovat se nebo žít.
