Článek
Důvěra, která se zdála samozřejmá
Když mi bylo sedmdesát, začala jsem přemýšlet, jak naložím se svým majetkem. Mám jediného syna, kterého jsem celý život podporovala. Po smrti manžela jsme zůstali sami dva a vždy jsem měla pocit, že jsme si blízko. Pomáhala jsem mu, když se rozváděl, když kupoval auto, i když začínal s podnikáním. Nikdy jsem mu nic nevyčítala. Chtěla jsem, aby měl jednodušší život, než jsem měla já.
Jednoho dne přišel s tím, že bych měla byt přepsat na něj. Prý abych se nemusela bát, že jednou skončím v domově, a aby se vyřešily papíry dopředu. Dávalo mi to smysl. Měl jsem k němu důvěru, byl přece můj syn. Tak jsme šli k notáři a všechno převedli.
První změny po přepisu
Zpočátku se nic nezměnilo. Syn dál chodil na návštěvy, občas přinesl nákup. Jenže postupně začal mluvit o tom, že by se do bytu mohl nastěhovat se svou novou přítelkyní. Tvrdil, že by mi to mohlo prospět, že bych nebyla sama. Mně se ta představa nelíbila, ale nechtěla jsem se hádat.
Brzy začali chodit častěji, pak u mě přespávali, až jsem si jednoho dne uvědomila, že vlastně žiju u nich, ne oni u mě. Z kuchyně zmizely moje věci, v obýváku stálo jejich vybavení. A nakonec mi syn řekl, že bych měla odejít, protože potřebují prostor pro rodinu.
Marné prosby
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale když mi oznámil, že už domluvil makléře, který byt prodá, pochopila jsem, že to myslí vážně. Prosila jsem ho, ať to nedělá. Řekla jsem mu, že nemám kam jít, že to je můj domov. Odpověděl, že mi pomůže najít něco menšího a že musím chápat, že on teď potřebuje peníze.
Bylo to, jako by se ze dne na den proměnil v cizího člověka. Když jsem se snažila s ním mluvit, jen odcházel nebo mě okřikl. Připadala jsem si jako přítěž. Když se byt skutečně prodal, zůstala jsem stát mezi krabicemi a nevěřila, že je to konec.
Nový začátek bez domova
Naštěstí mi pomohla sousedka, která mi našla malý pronajatý pokoj. Tam jsem se přestěhovala s několika kufry. Ze všeho, co jsem celý život budovala, mi zůstaly jen vzpomínky a pár starých fotografií. Syn mi slíbil, že mi pošle nějaké peníze z prodeje, ale nikdy neposlal nic.
Několikrát jsem mu psala, ale přestal odpovídat. Viděla jsem ho naposledy, když si odnášel poslední krabici. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem pro něj už jen někdo, kdo překážel.
Ticho, které bolí nejvíc
Dnes mám nad hlavou střechu, jím, spím, ale nic z toho už mi nepřináší radost. Každé ráno se probouzím a v duchu se ptám, jak se mohl člověk, kterému jsem dala všechno, obrátit zády. Nechci už majetek ani omluvu, chci jen vědět, proč mu to nepřišlo líto.
