Článek
První večer u moře
Do Chorvatska jsem jela sama. Chtěla jsem si odpočinout, vypnout hlavu a jen se koukat na moře. Po příjezdu jsem se ubytovala a zašla si do malé restaurace na večeři. Všude kolem slyšet češtinu, v menu české překlady a i obsluha uměla pár českých slov. Připadala jsem si skoro jako doma. Sedla jsem si ke stolu venku, objednala si rybu a víno a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mi nic nechybí.
Otázka, která spustila smích
Když mi přinesli účet, sáhla jsem do peněženky a zjistila, že mám u sebe jen české bankovky. V tu chvíli mě napadlo, že by to možná šlo. Vždyť sem každý rok jezdí tolik Čechů, určitě by se jim hodilo, kdyby koruny občas vzali. Tak jsem se číšníka zeptala, jestli by to šlo. Podíval se na mě překvapeně, pak se rozesmál a zavolal kolegu. Oba se začali smát a ten druhý mezi smíchem poznamenal, že Chorvati už euro dávno mají, ale Češi pořád ne.
Zaskočení a reakce
V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Neurazilo mě to, spíš mě to zaskočilo. Bylo to tak přirozené, jak to řekli – bez zlého úmyslu, spíš s jistou dávkou pobavení. Zaplatila jsem nakonec kartou a číšník mi s úsměvem popřál hezký večer. Ale jeho poznámka mi zůstala v hlavě.
Pohled zvenčí
Po cestě zpět na apartmán jsem přemýšlela, proč to na mě tak zapůsobilo. Vždycky jsem brala jako samozřejmost, že máme svoje koruny. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Ale když to člověk slyší od někoho jiného, najednou to působí jinak. Jako by nás svět vnímal trochu s odstupem. Všude kolem euro, jen my pořád počítáme drobné po svém.
Zamyšlení
Sedla jsem si pak na lavičku u pláže. Poslouchala jsem vlny a koukala na světla od lodí, co se houpaly na hladině. Napadlo mě, jak málo stačí, aby se člověk cítil cizí. Jen pár bankovek, pár slov, jeden pohled. Byla to hloupost, ale zůstala se mnou až do konce dovolené. Možná proto, že to nebylo jen o penězích, ale o tom zvláštním pocitu, že i když jste od domova jen pár hodin autem, svět už se točí trochu jinak.
