Článek
Kolektiv, který jsem považovala za přátelský
V práci jsem byla už třetím rokem a měla jsem pocit, že mezi ostatními docela zapadám. Snažila jsem se být milá, pomáhala nováčkům a občas přinesla něco sladkého na stůl. Nebyla jsem nejhlasitější, ale rozhodně jsem neměla pocit, že bych byla outsider. Když se začalo mluvit o firemním večírku, těšila jsem se. Brala jsem to jako příležitost poznat kolegy i jinak než mezi tabulkami a maily.
Pozvánka, která nepřišla
Večer před akcí jsem se zmínila u kávovaru, že se těším, a reakce ostatních mě zarazila. Nastalo zvláštní ticho a pak mi jedna kolegyně řekla, že večírek je prý jen pro vybrané. Nechápala jsem, co to znamená. Když jsem se podívala na firemní chat, pozvánku jsem opravdu nenašla. Všichni ostatní z mého oddělení tam ale byli. V tu chvíli mi bylo trapně a snažila jsem se dělat, že mi to nevadí. Ale uvnitř mě to bolelo.
Hledání vysvětlení
Další den jsem si říkala, že to musí být omyl. Možná mě omylem vynechali z e-mailu, možná jsem přehlédla zprávu. Ale když jsem se ptala vedoucí, řekla jen, že šlo o menší akci a že se to nemám brát osobně. Jenže mě to osobně zasáhlo. Všichni ostatní z oddělení tam byli, včetně lidí, co nastoupili teprve před měsícem. Začala jsem pochybovat, jestli se o mně v práci nemluví jinak, než si myslím.
Pravda, kterou jsem nečekala
O pár dní později mi to řekla jedna kolegyně, která mě měla ráda. Přiznala, že na poradě padla poznámka, že prý „kazím náladu“ a že se se mnou nedá uvolnit. Nešlo prý o nic osobního, jen že jsem moc vážná a lidi se vedle mě necítí dobře. Seděla jsem tam s hrnkem čaje a snažila se to vstřebat. Vždyť jsem se nikdy s nikým nehádala, nikoho neurážela. Jen jsem prostě nebyla ten typ, co vypráví vtipy a směje se nahlas. A kvůli tomu mě vyřadili z kolektivu.
Žádost o přeřazení
Následující týden jsem se rozhodla požádat o přeřazení na jiné oddělení. Nešlo o uraženou hrdost, ale o potřebu dýchat mezi lidmi, kteří mě nebudou posuzovat podle toho, jestli se směju dost nahlas. Nová manažerka mě přijala bez problémů a první dny byly zvláštně klidné. Nikdo po mně nechtěl, abych byla „zábavná“. Stačilo, že dělám dobře svou práci.
Nové prostředí, jiný klid
Když přišla další firemní akce, tentokrát mi pozvánka dorazila. Ani jsem tam ale nešla. Zůstala jsem doma, zapálila si svíčku a pustila film. Po letech jsem se necítila odstrčená, ale svobodná. A pochopila jsem, že někdy není chyba v tom, že nezapadáme. Jen jsme se ocitli mezi lidmi, kam jsme nikdy patřit neměli.
