Článek
Obyčejná cesta
Byla středa, půl desáté dopoledne. Jela jsem do centra vyřídit něco na poště. Tramvaj byla poloprázdná, pár lidí sedělo, pár stálo. Nastoupila jsem a chytila se tyče u dveří. Jako vždycky.
Nic mi není. Nohy mě drží, záda nebolí, hlava funguje. Sedmdesát tři let, ale pořád v pořádku. Doktor říká, že jsem zdravá. Na svůj věk, dodává, ale to říká všem.
Stála jsem a dívala se z okna. Dvě zastávky, tři. Normální jízda.
Pak se přede mnou objevil kluk. Dvacet, možná pětadvacet. Vstal ze sedadla, toho modrého, s bílým symbolem vozíčkáře, a ukázal na něj rukou.
„Prosím, posaďte se.“
Tři vteřiny
Dívala jsem se na to sedadlo. Modrý potah, bílý piktogram. Člověk na vozíku. Místo pro invalidy, těhotné, rodiče s dětmi.
Nejsem invalida. Nejsem těhotná. Nejsem rodič s dítětem.
Jsem jen stará.
„Děkuju,“ řekla jsem. „Ale já můžu stát.“
Kluk se zatvářil nejistě. Jako by nevěděl, co dělat. Nabídl místo, stará paní odmítla. Co teď?
„Fakt, posaďte se,“ řekl znovu. „Já vystupuju za chvíli.“
Lhal. Viděla jsem to na něm. Nevystupoval za chvíli. Chtěl být slušný. Chtěl udělat dobrý skutek.
Sedla jsem si. Co jiného dělat? Stát a hádat se? Vysvětlovat, že nepotřebuju místo pro invalidy, že jsem jen seniorka, že moje nohy ještě fungují?
„Děkuju,“ řekla jsem znovu.
Přikývl a odešel ke dveřím. Vystoupil o dvě zastávky později. Ne za chvíli. Ale vystoupil.
Zrcadlo v tramvaji
Zůstala jsem sedět a dívala se do okna. V odrazu jsem viděla sebe, šedé vlasy, vrásky kolem očí, ruce na kabelce. Stará žena na modrém sedadle.
Kdy se to stalo? Kdy jsem přešla z kategorie „normální cestující“ do kategorie „potřebuje místo k sezení"?
Pamatuju si, jak jsem sama vstávala. Před lety, když mi bylo čtyřicet, padesát. Viděla jsem starého člověka a automaticky jsem vstala. Nepřemýšlela jsem o tom. Bylo to samozřejmé.
Teď jsem na druhé straně. Teď jsem ta, kvůli které někdo vstává.
Nevím, jestli se mi to líbí.
Cesta na poštu
Vystoupila jsem v centru a šla na poštu. Fronta, jako vždycky. Stála jsem a čekala. Nikdo mi nenabídl, abych šla dopředu. Tady jsem byla normální. Jedna z mnoha.
Vyřídila jsem, co jsem potřebovala, a šla zpátky na zastávku. Tentokrát jsem si sedla hned. Ne na modré sedadlo. Na normální, šedé, bez symbolu.
Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom klukovi. O tom, jak vstal. Jak se díval. Jak byl nervózní, když jsem odmítla.
Myslel to dobře. Vím, že myslel dobře. Vychovali ho slušně, vstává starým lidem, pomáhá. Za to se přece necítí člověk špatně.
A přesto.
Co viděl
Přemýšlela jsem, co viděl, když se na mě podíval. Starou ženu. Šedé vlasy, pomalé pohyby, ruce na tyči. Někoho, kdo potřebuje pomoct.
Neviděl, že ráno chodím tři kilometry. Že doma zvedám činky, lehké, ale zvedám. Že minulý týden jsem přerovnala celý sklep. Že zvládnu víc než většina lidí v jeho věku.
Viděl stáří. A stáří pro něj znamenalo slabost.
Není to jeho chyba. Tak nás učí. Staří lidé potřebují pomoc. Staří lidé jsou křehcí. Staří lidé se musí posadit, jinak spadnou.
Někdy je to pravda. Někdy ne. Ale kdo to má rozlišovat? Kdo se má ptát: promiňte, jste invalidní, nebo jen stará?
Nikdo. Tak radši všem nabídnou místo. Pro jistotu.
