Článek
Jak za mnou přišla s žádostí
Seděla u kuchyňského stolu a mluvila klidně, skoro až naučeně. Vyprávěla mi o tom, že byla přijatá na vysokou školu, že studium bude náročné a že by potřebovala finanční pomoc. Nešlo o malé peníze. Neříkala to vyděračsky ani arogantně, ale bylo cítit, že s mou pomocí tak nějak počítá. Jako by to byla samozřejmost. Poslouchala jsem ji a v hlavě mi běžely vlastní vzpomínky na dobu, kdy jsem byla v jejím věku.
Moje zkušenost s prací a penězi
Nikdy jsem vysokou školu neměla. Po základní škole jsem šla pracovat, protože doma peníze nebyly. Dělala jsem rukama celý život. Ve fabrice, v provozech, kde se člověk nenadře jen občas, ale každý den. Nikdo mi nic nedal zadarmo. Když jsem chtěla víc, musela jsem si to odpracovat. Možná proto mám k penězům jiný vztah. Vážím si jich, protože vím, kolik stojí potu a bolesti zad.
Odpověď, která změnila atmosféru
Řekla jsem jí, že jí peníze nedám. Ne proto, že bych je neměla, ale proto, že si nemyslím, že vysoká škola je jediná správná cesta. Řekla jsem jí, že by klidně mohla jít pracovat rukama. Naučit se řemeslo, být samostatná, vydělat si vlastní peníze a poznat, jaký je skutečný život mimo školní lavice. Myslela jsem to upřímně. Ne jako útok, ale jako radu. V tu chvíli se její výraz změnil.
Uraženost místo rozhovoru
Najednou byla chladná. Řekla, že jsem stará a že dnešní doba je jiná. Že bez vysoké školy člověk nic neznamená. Že práce rukama je podřadná a že ona nechce skončit někde u pásu. To mě bodlo víc, než jsem čekala. Ne kvůli sobě, ale kvůli všem lidem, kteří celý život poctivě pracují a drží tuhle společnost nad vodou. Měla jsem pocit, že mluví o mém životě jako o něčem méněcenném.
Rozdílné pohledy dvou generací
Uvědomila jsem si, jak moc se lišíme. Ona vyrůstala v době, kdy je normální studovat, cestovat a hledat se. Já vyrůstala v době, kdy bylo normální držet hubu a krok a být ráda, že je práce. Neříkám, že jedno je lepší než druhé. Jen mi přišlo, že vůbec nechce slyšet jiný názor než ten svůj. Jako by moje zkušenost neměla žádnou hodnotu.
Ticho, které zůstalo po rozhovoru
Odešla bez rozloučení. Od té doby se ozvala jen jednou, krátkou zprávou. Neptá se, jak se mám. Já se taky nevnucuji. Bolí mě to, ale zároveň cítím, že jsem nemohla říct něco jiného jen proto, aby byl klid. Peníze nejsou řešení všeho a vztahy by neměly stát na tom, kdo komu co zaplatí.
Co zůstává mezi námi
Občas přemýšlím, jestli jsem neměla mlčet a peníze dát. Pak si ale řeknu, že bych tím popřela sama sebe. Možná jednou pochopí, že práce rukama není selhání, ale způsob, jak stát pevně na vlastních nohou. A možná si jednou sedneme ke stejnému stolu znovu, už bez očekávání a bez pocitu křivdy, jen jako dvě ženy z jedné rodiny, které se snaží pochopit jedna druhou.
