Článek
Hnutí STAN přišlo s tímto volebním tahákem. Není to u nás poprvé, avšak většinou šlo o osamocené jedince v ústavních funkcích, kteří toto téma nahodili s vědomím, že značná část společnosti bude po přečtení titulku a případného perexu okamžitě souhlasit a že se jaksi zviditelní.
Dovolím si uvést jistý odkaz na terminologii, v níž se – obávám – ne každý dobře orientuje a bez níž nemá cenu dál číst.
Eutanázie JE: dobrovolné vyjádření pacienta, že chce ukončit předčasně svůj život a lékař tuto žádost aktivně vyplní. Naopak, eutanazie NENÍ aktivní vybíjení nemocných, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj názor /dělo se masově v Německu v 30. a 40. letech 20. století/. eutanazie NENÍ odpojení pacienta od respirátoru /chybí jeho žádost/. Eutanázie rovněž NENÍ vzájemná dohoda mezi lékařem a pacientem o nenasazení další léčby, která by neúměrně prodlužovala jeho utrpení v situaci, kdy je stav beznadějný. Eutanázií rovněž NENÍ tzv. asistovaná sebevražda, kdy lékař sice připraví zařízení se smrtící látkou, ale pacient je ten, kdo zmáčkne knoflík.
Další informace nabízím v odkazu na svůj cca rok starý blog.
Otázkou zůstává, je-li naše společnost a legislativa připravena vnést do našich zákonů tuto navýsost citlivou entitu. Nikdo nepochybuje, tím méně lékaři, že často stojíme nad nemocným a jsme bezradní. Naše léčba nefunguje, pacient trpí /fyzicky i duševně/ a znalosti, nabyté ve škole a praxí jsou na nic. Otázkou zůstává, jsme-li v tomto okamžiku oprávněni natáhnout do stříkačky cosi, co způsobí zástavu dechu a smrt. Můžeme si stokrát opakovat, že to děláme pro pacientovo dobro, ale empatický lékař s tím prostě musí mít ze své podstaty problém. Jednak rezignace na své úsilí, na marnost své práce a pak cosi, co bych pracovně nazval „zmizení problému“. Lůžko, na němž ležel objekt jeho péče, je při ranní vizitě už prázdné, případně na něm leží další nemocný.
Kluzký svah („slippery slope“) je termín z anglosaské literatury, vyjadřující myšlenkový posun jedince, který koná cosi, o čem není tak úplně přesvědčen, že je správné. Poprvé je to obrovský problém, nejspíše jej řeší nějakým práškem, panákem apod. Podruhé už o cosi menší a po dvacáté je to rutina, po níž si jde zahrát debla na kurty či s kamarády zajde na pivo.
Nedělám si iluze, že by se u nás nenašla jakási mobilní „mordparta“, která bude na žádost objíždět příslušná zařízení – nejspíše sekundární péče (rozuměj doléčovací jednotky, sanatoria) – kde bude vykonávat za prachy tuto činnost. Ze zkušeností států, kde se eutanázie provádí již léta, víme, jaký binec ve zprvu přísných pravidlech vládne. V těch nejprogresivnějších zemích již mohou o smrt požádat i nezletilí. U duševně nemocných o jejich osudu rozhoduje triumvirát lékařů, který rozhodne o jeho bytí či nebytí. Není těžké uhodnout, kam se tento systém posune za cca 20 let. Bude stanovena hranice – třeba 80 let věku, kdy bude dotyčný psát na nějaký úřad, že jeho život ještě stojí za to, aby mohl žít dál a nemusel se dostavit na „laskavý konec života“, třeba jen proto, že náklady na jeho léky převyšují nějaký vládou daný normativ?
Historie zná mnoho nemocí, kdy zoufalý osud pacientů nutil lékaře – vědce k nalézání nových a nových postupů, které nakonec vyústily v nové metody, které začaly zachraňovat dřívější beznadějné stavy. Černé neštovice, tuberkulosa, dětská obrna apod. Kupříkladu roztroušená skleróza mozkomíšní měla ještě před cca 30 lety tragický průběh. Dnes díky biologické léčbě to na jedincích, stižených touto chorobou, prakticky nepoznáte, že jim něco je. Žijeme déle než naši předkové, a proto máme více nemocí, které dříve nebyly, protože se prostě s krátkým věkem neobjevovaly. Je to jistá daň za pokrok, s níž se musí společnost vyrovnat, chce-li být nazývána humánní.
Uzákonit eutanazii znamená vypustit z klece tygra, který se – jak známo – do ní nikdy nevrátí.
Máme daleko důležitější věci k řešení, které by měly strany ve svém volebním programu nabízet. Stavební zákon, drahé a nekvalitní dálnice, drahé energie atd. Pouštět se do navýsost citlivého tématu, který navíc se stoupající úrovní paliativní péče není až tak palčivý, je obyčejný populismus.
