Článek
Představitel hnutí Stačilo, které má nejspíše šanci se dostat v příštích volbách do parlamentu, se v den výročí okupace naší země vojsky Varšavského paktu, nechal slyšet v projevu, kterým relativizuje následných cca 20 let dějin naší země.
Nemá přiliš smysl polemika s jeho slovy, už to učinil mimo jiné i Jan Ziegler v blogu. Chci psát o čemsi jiném.
Je to jako v medicíně a v lidském těle. Pokud má organismus dostatečnou imunitu, ubrání se i závažné nemoci a jeho nositel – člověk – se cítí dobře a v pohodě. Pokud se však objeví nová nemoc, na níž protilátky nemá, případně jeho imunita opakovanými chorobnými insulty začne selhávat, nemoc se projeví a v kritickém případě může svého nositele zahubit.
Zdravá společnost má sílu odolávat podobným jedincům, jako je pan Sterzik. Protože ví, že jde o pouťového mámiče, nabízející „štěstíčko“ v jakési krabičce, z níž vypadne maximálně papírek s nějakým nesmyslem. Ve zdravem systému je tento jedinec odsouzen k posměchu. Vzpomeňme na Miroslava Sládka, který v dobách před cca 25 lety rovněž žvanil na různých náměstích, ale tehdejší společnost byla odolná a silná a on skončil po zásluze ve společenské senkruvně.
Nemocná společnost, která si neví rady sama se sebou, hledá zmateně nějaké pevné body, o něž by se mohla opřít, případně osobnosti, jež by svým jednoznačným hlasem řekly podstatu problému a navrhly řešení. Tyto body sice existují, ale jsou právě podobnými jedinci tyou pana Sterzika relativizovány, znehodnocovány či přímo tupeny. Stejně tak je i naše současná společnost chudá na osobnosti, které by jasně řekly, kam bychom měli směřovat a proč.
Svět podle Sterzika – Vidláka je jednoduchý. Všechno, co je teď, je špatně, dejte mi hlas a já to spravím. Naše minulost – ta totalitní – byla vlastně fajn, byla práce, zubaři, nebyla nezaměstanost. Už samozřejmě neřekne, že ta plná zaměstnanost byla k ničemu, práce se flikovala jak se dalo, lékařská péče stála za psí štěk, protože nebyly přístoje a léky a řada čestných lidí místo své odborné a kvalifikované práce topila v kotelnách. Čím dál od těchto dob, tím méně pamětníků a nejspíše i více posluchačů, kterým se sdělí jen ta sladká šlehačka na povrchu a již ne ta sedlina dole u dna.
Je to zase něco, co naše společnost potřebuje zase prožít?
