Článek
Proč jsem si ho pozvala
Kohoutek v koupelně začal kapat tak hlasitě, že jsem kvůli tomu nemohla spát. Zkoušela jsem to utáhnout sama, ale při každém pokusu jsem si připadala jako někdo, kdo se ocitl ve světě, kterému naprosto nerozumí. Nakonec jsem vyhledala službu hodinového manžela, přečetla pár recenzí a doufala, že přijede někdo šikovný a slušný. Všechno vypadalo jednoduše. Zavolat, domluvit termín, otevřít dveře a nechat odborníka, ať se postará o zbytek. Jenže realita byla jiná.
První vteřiny setkání
Jakmile jsem otevřela dveře, něco mi na něm nesedělo. Působilo to, jako by přišel z úplně jiné služby, než jsem si objednala. Místo toho, aby se soustředil na práci, si mě začal hodnotit pohledem, který mě znervózňoval víc než kapající kohoutek. Mluvila jsem stručně a věcně, jenže on reagoval způsobem, který jsem si nepřála. Místo abych měla pocit, že přišel profesionál, připadala jsem si jako někdo, kdo se ocitl v pasti nepříjemné pozornosti.
Oprava se měnila v nepříjemné divadlo
Když vešel do koupelny, čekala jsem, že se pustí do práce. Jenže každou chvíli se vracel zpět do chodby, měl poznámky, které nebyly vhodné, a snažil se vtírat do konverzace, o kterou jsem nestála. Vysvětlovala jsem mu, že na nic jiného nemám čas a že potřebuji jen opravit kohoutek. On to bral jako výzvu pokračovat v hovoru. Nešlo o otevřené urážky, ale o nepříjemný tón a zvláštní narážky, které člověk pozná, i když se je druhý snaží zamaskovat. Každá jeho věta mě nutila přemýšlet, proč jsem ho vůbec pozvala.
Když jsem pochopila, že je zle
Vše vygradovalo, když se mě zeptal, jestli jsem doma sama a jestli mi nevadí, že se tu chvíli zdrží, protože má čas jen pro mě. V tu chvíli jsem ucítila strach. Nebyl to otevřený útok, ale věta, která zazní v hlavě ještě hodně dlouho. Stála jsem v kuchyni, cítila napětí v zádech a přemýšlela, jestli bych měla někomu zavolat. Nechtěla jsem dělat scény, ale zároveň jsem věděla, že tu situaci musím ukončit co nejrychleji.
Jak jsem se z toho dostala
Nandala jsem si pevný hlas a řekla mu, že už stačí a že za zbytek práce zaplatím jinému řemeslníkovi. On se tomu nejdřív smál, potom se tvářil dotčeně, ale nakonec odešel. Zavřela jsem dveře a zůstala stát v naprosté tichosti. Kohoutek pořád kapat nepřestal, ale v tu chvíli mi to bylo vlastně jedno. Důležité bylo, že už tam nestojí člověk, který mě donutil cítit se nechtěným způsobem zranitelně.
