Článek
V českých médiích o něm nedávno psal na webu Info.cz Marek Kerles.
Ačkoli nejde o novou věc a vícekrát jsem se jí věnoval už před pěti lety, nepochybně existují dobré důvody, proč není od věci si jeho kauzu znovu připomenout.
Už proto, že by nám měla v mnoha věcech sloužit jako odstrašující příklad. Brøyn je člověkem spjatým s odebíráním dětí v Norsku a zasáhl i do případu Evy Michalákové.
Právě na základě posudku tohoto psychiatra byl totiž tehdy tamním soudem zamítnut posudek předního českého klinického psychologa a místopředsedy Českomoravské psychologické společnosti doktora Jaroslava Šturmy.
Ten vyšetřoval Evu Michalákovou a posudek vyzníval jasně ve prospěch české matky.
Vzestup a pád známého psychiatra
V letech 2012 až 2017 byl Jo Erik Brøyn vysoce postaveným úředníkem a pracovním členem národní odborné komise pro děti. 20 let pracoval jako dětský psychiatr a byl jedním ze 14 odborných členů zmíněné komise.
Zajímavé je, že se jako respektovaná osobnost ve svém oboru vyjadřoval i k teroristickému činu Anderse Behringa Breivika. Vzhledem ke své vlivné pozici se podílel na vyhodnocování zpráv, které vedly k odebírání dětí z rodin.
Děti pak byly umísťovány do „nouzové“ péče někdy i z důvodů, které byly kritizovány jako nepravdivé či nedostatečné a následně byly umísťované do pěstounských rodin.
Po několika letech ale vyšlo najevo, že sám Brøyn je ve skutečnosti tím posledním, který by měl mít na starost ochranu dětí.
Tuny dětského porna
Ukázalo se, že u sebe přechovává obrovské množství dětské pornografie. V držení měl celkem 200 000 fotografií a 4 000 hodin videozáznamů zachycujících děti vystavené brutálnímu sexuálnímu zneužívání.
Šokující nebylo jen množství pornografického materiálu, ale i jeho celkový charakter. Jednalo se o to nejtvrdší myslitelné pedofilní porno, kde bylo vyobrazené i sexuální násilí vůči dětem.
K nahrávkám se dostala i BBC, která o tom natočila reportáž s názvem Norský tichý skandál (Norway's Silent Scandal).
Na nahrávkách bylo zachyceno i znásilňování kojenců dospělými muži nebo opakované nucení malých chlapců ke vzájemnému orálnímu sexu. Brøyn sám před soudem prohlásil, že má pedofilní sklony a že ho vzrušují sexuální obrázky a filmy s chlapci.
Během procesu se obžalovaný přiznal, že si toto nejtvrdší pedofilní porno stahoval už 20 let, ale údajně se žádného dítěte nedotkl, takže se považoval za nevinného a čistého jako lilie!
V roce 2018 byl tento norský odborník na ochranu dětí odsouzen k pouhým 22 měsícům vězení.
Ukázkový „chucpe“ přístup
Norský psychiatr je zároveň otcem dvojčat, která si v roce 2010 nechal jako homosexuál odnosit od náhradní matky v Indii. Když byl Brøyn zatčen, byly jeho děti nejprve umístěny k jeho sestře.
Šlo o neobvykle shovívavý postup, než byla běžná praxe v rámci Barnevernetu, která umísťování dětí k příbuzným opravdu nepřeje.
Než byl Brøyn propuštěn z vazby, byly jeho děti Barnevernetem přemístěny k cizím lidem. Okresní rada (orgán rozhodující v první instanci v řízení o péči) však rozhodla o navrácení dětí zpět Brøynovi, a tak mohly být od léta 2017 opět s ním.
Opět zde může některé udivit velmi mírný postoj části úřadů v případě přiznaného pedofilního otce žijícího se svými dětmi.
Necelé dva roky vězení
Brøyn tedy nakonec vyvázl s trestem 22 měsíců vězení. Dokonce žádal o zkrácení na pouhé dva měsíce veřejně prospěšných prací, protože jej prý potřebují jeho děti! Ano, čtete správně! Pedofil žádal o shovívavost kvůli tomu, že ho potřebují jeho děti.
Jako alternativní řešení Brøyn navrhl, že pokud by musel nastoupit do vězení, mohli by se jeho dva sourozenci starat každý o jedno dítě. Až nápadně toto chování připomíná definici slova chucpe, podle které má jít o situaci, kdy matkovrah a otcovrah žádá soud o mírnost kvůli tomu, že je sirotek.
Norská policie byla navíc o Brøynově držení materiálů o sexuálním zneužívání dětí informována již v roce 2014.
V případě člověka majícího na starost posudky týkající se ochrany dětí samozřejmě představuje už jen podezření z vlastnictví té nejtvrdší dětské pornografie důvod k obavám o děti.
Barnevernet bohužel nenapadlo věc řešit dříve či preventivně zasáhnout v zájmu ochrany dětí, jako to dělal i v mnoha méně závažných případech. Brøyn i přesto ještě několik let poté mohl vykonávat praxi dětského psychiatra v systému služeb na ochranu dětí.
Spravedlnost dostala na frak
Kdysi renomovaný norský psychiatr už si dávno trest odpykal a podle některých nepotvrzených informací mu byly po uplynutí trestu dokonce vráceny obě děti.
Jde o rozdílný přístup ve srovnání s tím, jak dopadli rodiče, kteří se dopouštěli ani ne z desetiny tak závažných či dokonce absurdních prohřešků, jako byl nedostatečný oční kontakt ze strany matky či skutečnost, že matka byla vychovávaná v pěstounské péči.
Přesně tak tomu bylo v případě holčičky Maxine ze slovensko-norské rodiny Ladických. Není divu, že v roce 2017 si kvůli takovým případům 170 předních norských odborníků stěžovalo ministrovi pro děti, že Barnevernet je „nefunkční organizace, která se dopouští dalekosáhlých chyb v úsudku se závažnými důsledky“.
Poslední zmíněný případ skončil stejně jako desítky dalších sporných rozhodnutí Barnevernetu u Evropského soudu pro lidská práva.
Podobně jako v mnoha dalších bylo rodině holčičky Maxine dáno alespoň zčásti za pravdu v tom, že došlo k porušení článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech zaručujícího právo na respektování soukromého a rodinného života.
Rozhodně ale není vždy samozřejmostí, že by se poškozená rodina vždy dočkala alespoň částečného zadostiučinění, viz např. právě nejznámější případ Evy Michalákové.
Dvě strany norské mince
I v Norsku, jedné z nejvyspělejších zemí světa, která si navíc tolik zakládá na ochraně menšin, docházelo zvláště u rodin cizinců zjevně k bezdůvodným případům zpřetrhání rodinných vazeb, a to dokonce i mezi sourozenci.
Vzpomínaný článek na serveru Info.cz cituje zástupkyni Česka v bioetické komisi Rady Evropy Hanu Konečnou, která správně upozorňuje na jedné straně na snahu co nejvíce ochraňovat menšiny a volit vhodný jazyk na veřejnosti, na druhé straně může některým procházet nemravné či dokonce naprosto kriminální chování.
Kauza Jo Erik Brøyna a zmíněné norské případy by měly sloužit jako varování pro všechny demokratické země a připomínka toho, že žádná společnost není k takovým excesům imunní.
