Ze zahrady nám pořád mizelo dřevo. Po měsíci jsme zjistili, že ho má soused ve sklepě

Naše rodina topí převážně dřevem, a tak máme na zahradě vždy pořádnou hromadu polínek. Na začátku podzimu jsem si všimla, že hromada ubývá nějak rychle. Nejprve jsem si říkala, že asi bereme víc než obvykle. V chladnějších večerech jsem zatápěla v krbu častěji, takže jsem to přičítala sobě. Jenže když jsem po dvou týdnech počítala řady, nesedělo to. Dřeva mizelo víc, než jsme vůbec stihli spálit.

Když jsem se na to ptala manžela, krčil rameny. Tvrdil, že bere jen tolik, co vždycky, a ani děti se k hromadě příliš nepřibližovaly. Dokonce jsem se začala bát, jestli nám po zahradě nechodí někdo cizí. Máme plot, ale ne zrovna vysoký, a tak jsem přemýšlela, jestli někdo nepřeleze a neodnáší si polínka potichu pryč. Byla jsem z toho neklidná a několikrát jsem se přistihla, jak večer nakukuju z okna směrem k hromadě, jestli se tam něco nehýbe.

Dlouho jsme neměli žádný důkaz. Dřevo mizelo pořád, ale nikoho jsme nepřistihli. Přemýšleli jsme dokonce o kameře, ale přišlo nám to přehnané. Navíc bychom ji museli instalovat rychle, a na to nebyl čas. Manžel se smál, že se snad dřevo odnáší samo, ale mě to vůbec vtipné nepřišlo. Každý večer jsem měla nepříjemný pocit, že se nám někdo prochází po zahradě.

Zlom přišel úplně nečekaně. Jednoho odpoledne jsem nesla koš prádla na dvůr a zahlédla souseda, jak nese pod paží dvě polínka. Nejdřív jsem si myslela, že se jen spletl a vzal si naše místo svých, protože i on má za domem menší zásobu. Ale když jsem se podívala lépe, poznala jsem, že to je naše dřevo. Bylo štípané trochu jinak, než má on, a měla jsem ho dost v oku. Šla jsem za manželem a hned jsme se domluvili, že to musíme prověřit.

Manžel se sousedem promluvil, ale ten všechno popíral. Tvrdil, že má dost svého dřeva a že na naše by si nikdy nesáhl. Jenže já měla pořád před očima, jak ho nese do sklepa. Rozhodli jsme se proto počkat a podívat se, jestli se to bude opakovat. A opravdu. Další den si vzal z hromady znovu a zmizel s tím do sklepa. Tentokrát jsme se rozhodli jít přímo za ním. Ve sklepě měl úhledně složené celé řady polínek, které jasně patřily nám.

Když jsme ho s tím konfrontovali, nejdřív se snažil tvrdit, že je to náhoda, pak že mu došlo jeho dřevo a jen si pár kusů půjčil. Jenže ve sklepě měl tolik našich polínek, že se nedalo mluvit o půjčování. Byla to zkrátka krádež. Bylo mi nepříjemné stát tam a slyšet ty výmluvy, protože jsme si mysleli, že máme dobré sousedské vztahy.

Nakonec jsme se rozhodli nezatahovat do věci policii. Soused nám dřevo musel vrátit a zároveň slíbil, že nám zařídí novou dodávku jako omluvu. Byla to nepříjemná zkušenost, která nám vzala chuť k dalšímu setkávání. Dřív jsme se občas zastavili na kus řeči přes plot, teď už se zdravíme jen krátkým kývnutím hlavy.

Nejhorší na celé věci nebylo samotné dřevo, ale to, že nám sáhl někdo, komu jsme věřili. Když pak večer zatápím, pořád si vybavuju ten sklep plný našich polínek a nemůžu se zbavit pocitu, že už nikdy nebudeme mít se sousedy takové vztahy jako dřív.