Článek
Byl to skvělý dubnový den v Harrachově, kam jsem vyrazil hned po ránu z pražské Florence přímým spojem. Po celý den slunečno, lidí v pátek tak akorát, tak jsem podle plánu vyrazil po Harrachovce k Mumlavsķým vodopádům. Ještě před nimi jsem si užil nebývalého života v rozmnožovacím jezírku, nad čímž by zaplesal i Karel Hynek Mácha. Vodopády jsou fakt krásné, i když na to, že jsou označené jako největší, tak objemově neohromují. Po nezbytném pivním Krakonošovi a čočkové polévce v blízké boudě s nekompromisním hostinským mířím po druhém břehu po vycházkové trase Liška a pak po žluté značce do vrchu na Studenov. V celoroční výzvě „32 vrcholů Krkonoš“ mi v této oblasti zbývá Janova skála (1002 m) a Čertova hora (1022 m). Oba vrcholy jsou jak nebe a dudy. První romantická skalka schovaná v lese, druhý konec lanovky s občerstvením. První bez výhledů, druhý nabízí panoramata. První bez vločky sněhu, na druhém obtížně chodím v rozměklém hrubém sněhu po stále otevřené sjezdovce mezi lyžaři. K cestě dolů volím stezku kolem skokanských můstků v čele s mamutem, kde se kdysi nejen skákalo přes 200 metrů, ale také zde končila etapa cyklistického Závodu míru na svahu se sklonem 34 %, což vyjela jen část těch nejlepších. Nejvíce se těším na Šablaturovu cestu neboli „zmijovku“, která je fakt parádní. Takže mám splněno a odšlapáno a mířím přes poloprázdné centrum do Pivovaru Novosad v areálu sklárny. Bohužel zavřeno! Škoda. Ve zbytku času do odjezdu posledního přímého busu do Prahy relaxuji v hřejivých slunečných paprscích s knihou a plechovkou piva. Bus má zpoždění, a když přijede, a já se se svým QR kódem eviduji u řidiče s palubním lístkem do Prahy, tak řidič kývne hlavou a mávne rukou, což si vyložím tak, že je vše v pořádku. Jenže nebylo. Vlastní nepozorností a asi únavou řidiče se omylem posadím do zcela jiného a ještě více opožděného spoje do Rokytnice nad Jizerou. To je dost rozlehlá obec, kde už je po zimní sezóně, takže malá šance na ubytování, natož večer před víkendem. Takže co teď? Po desítkách minut beznadějného hledání útulku na přespání narážím na ceduli inzerující music bar s nezvyklým názvem Šnekolend, který nabízí i nocleh. Neb tonoucí se chytá i stébla, tak vytáčím mobil a k mému úžasu mi ochotný ženský hlas na druhé straně sděluje, že s ubytováním nebude problém, jen mám přijít později, protože bar se otevírá až po 21:00. Komu by taková drobnost vadila? A tak jsem neplánovaně objevil legendární noční podnik s mimořádnou nabídkou drinků, jehož název je odvozen od přezdívky majitele, která zní „Šnek“. A asi ne naposledy …
