Zloděj žaludů je chytřejší, než si myslíte. Sojka si pamatuje tisíce svých skrýší

Zralé žaludy sojka vyhledává a přenáší pryč od stromu, z něhož pocházejí; občas zvládne několik plodů při jednom letu. Každý žalud schová do nevelké jamky v zemi, v mechu či v listoví a vchod pak zamaskuje materiálem z okolí. Když jsou zásoby rozmístěné, klesá nebezpečí, že je naráz objeví veverka, divočák nebo další sojka. Při vytváření úkrytů se pták drží výrazných prvků krajiny: kmene, kamene, okraje porostu anebo linie cesty. Místo si neukládá jako přesný bod na mapě, nýbrž jako polohu vůči několika orientačním objektům. Jakmile sníh nebo napadané listí překryjí okolí, opírá se o celkovou prostorovou souvislost.

Ani tato paměť však nefunguje bez chyb. Část úkrytů zabere jiný tvor, jinou dávku zničí plíseň a některé schránky pták prostě nenajde. Právě u zapomenutých žaludů ale může dojít ke klíčení. Sojka je většinou vtlačí do kypré zeminy do takové hloubky, jež semeni nabídne příznivější podmínky než svrchní vrstva lesního opadu. Ne každý nalezený žalud ovšem odnese. Pomocí zobáku posoudí jeho kvalitu a upřednostní zdravé, celistvé plody. Do hltanu dokáže pojmout několik žaludů a další držet v zobáku, takže jediným přeletem přemístí víc semen. Úkryty rozmísťuje na rozsáhlém území; tím se snižuje pravděpodobnost, že je objeví prase, veverka nebo jiná sojka.

Orientačními body jsou pro tohoto ptáka stromy, kameny, hranice porostů, reliéf půdy a vzájemné vztahy mezi nimi. Nejde o žádný jednoduchý čichový mechanismus; jde o schopnost prostorové paměti udržet mnoho lokalit celé týdny i měsíce. Během pátrání se sojka nezřídka vrací do správného úseku a okolí pak důkladně prohledává zobákem. Množství uskladněných žaludů může být velmi vysoké, přesto pták neobjeví všechny a jeho úspěch závisí na okolnostech. Vzhled terénu proměňuje sníh, vítr i napadané listí, a proto se paměť u sojky pojí se zkušeností a s průběžným hledáním.

Prostorovou paměť opeřenců podporuje mozková oblast nazývaná hipokampální formace. Právě u druhů, které shromažďují potravu, se její aktivita a sezónní změny dávají do souvislosti s vyhledáváním úkrytů. Sojka si nevybavuje každé místo jako fotografii; spojuje polohu vzhledem k orientačním bodům, znalost terénu a údaj o tom, jak dlouho už je zásoba uložená.

Při schovávání žaludů sojka registruje, jestli ji nesleduje jiný opeřenec. Hrozí-li odcizení, později se může na místo vrátit, úkryt otevřít a potravu přemístit jinam. Ptáci, kteří mají sami zkušenost s krádežemi, bývají při vlastním ukrývání opatrnější, protože dokážou odhadnout chování soupeřů. Sojka také vnímá, zda během skrývání není na očích dalších ptáků. Když má dojem, že ji někdo pozoruje, může úkryt později změnit anebo zásobu odnést na jiné místo. Takové chování se projevuje zejména u jedinců, kteří umějí krást cizí zásoby; jejich zkušenost jim patrně napomáhá předvídat úmysl konkurenta.

Do jedné schránky obvykle míří pouze jeden žalud. Díky tomu, že jsou zásoby roztroušené, hrozí menší nebezpečí, že jediný nálezce připraví ptáka o veškerou potravu. Sojka proto na podzim absolvuje stovky přeletů mezi dubem a úkryty a počet uskladněných semen může jít do tisíců. Pokusy se sojkami ukazují, že pouhá přítomnost pozorovatele mění jejich následné jednání. Pták například vyčká, dokud soupeř nezmizí, a žalud přesune až potom.

Těžké plody sojka přemisťuje na prosvětlenější lokality, k okrajům lesa a na paseky, kde mají větší naději vyklíčit. Některé zásoby sama spotřebuje, další objeví jiní živočichové a část zůstane ležet v zemi. Právě zapomenuté úkryty činí ze sojky důležitého šiřitele semen a spojence při rozrůstání dubů. Žalud má značnou hmotnost, a pokud ho nepřenese živočich, zpravidla padne blízko koruny stromu, z něhož vzešel. Sojka ho však umí přenést přes paseku, pole i přes souvislý lesní porost. Dub tak získává příležitost obsadit místo, kam by se semeno vlastními silami nedostalo, a zároveň je žalud chráněn před vyschnutím.

Zdravý strom nevyroste z každého naklíčeného žaludu. Mladé semenáčky hubí nedostatek vláhy, stín, hlodavci a také spárkatá zvěř, která je okusuje. I tak má činnost sojek pro obnovu dubin velký význam. V krajině tedy tento pták není pouze tím, kdo plody konzumuje; stává se rovněž přenašečem velkých semen. Z hlediska lesa hraje důležitou roli vzdálenost, na kterou semena putují. Dubové semenáčky vyrůstající pod mateřskou korunou svádějí boj o světlo a prostor pro kořeny a snadno je objeví konzumenti žaludů. Sojka dopraví semena na světlejší okraje, paseky nebo na plochy zarůstající náletem. Když žalud zůstane na takovém místě nevyzvednutý, mívá často větší naději než mezi stovkami plodů přímo pod dubem.

Sojka získává poučení z toho, co se jí podaří i co pokazí, a výběr úkrytů mění podle povětrnostních podmínek, soupeřů a dostupnosti potravy. Bezchybná paměť by sice prospěla konkrétnímu ptáku, les by však ztratil řadu nových semenáčků. Rozumové schopnosti a nutná omylnost tedy vytvářejí spojení, z něhož má užitek jak pták, tak krajina.

Drsný hlas sojky oznamuje přítomnost člověka, sovy anebo jiného nezvyklého nebezpečí. Varovné volání zachycují také další ptáci a savci, a mohou tak zareagovat ještě předtím, než hrozbu zahlédnou vlastníma očima. Sojka tedy není jen sběračkou žaludů; v lesním společenstvu plní i roli důležitého zdroje informací.