Článek
Každý občas v životě uděláme nějakou šílenost, přičemž šílenosti lze rozdělit do kategorií společensky „přípustné“ a „nepřípustné“. A přesně do takové jedné jsem se začátkem roku rozhodl pustit - 101 km v horách obtížným beskydským terénem, který je charakteristický kamenitými a kořenovými cestami s vysokými převýšeními. Závod zvaný jako Beskydská sedmička (B7).
Samotnému závodu předcházela poměrně pečlivá příprava, kdy jsem absolvoval poloviční závod v červnu a celou trasu prošel, abych věděl, co mě čeká. Jakmile se blížil den D - poslední prázdninový víkend, nervozita se stupňovala, ale byla to taková zdravá nervozita. Posledních pár dnů před startem jsem sledoval počasí, které nám mělo relativně přát a nakonec rosničkáři měli pravdu - bylo opravdu příjemně.
V den D jsem vyrazil jako obvykle do práce, avšak nad rámec obvyklé pracovní výbavy jsem si s sebou táhl běžecký batůžek, hole a další drobnosti nezbytné pro zdárné absolvování závodu. Na cestu do Ostravy jsem si zabukovat business class v regiojetu, avšak nenapadlo mě, že nebude fungovat klimatizace a potítka určená na závod budou v akci již pár kilometrů za Brnem, bo venku bylo slunečno přes 30 stupňů. Nakonec jsem skončil v low coastu, kde paradoxně klima fungovala, člověk si musí zkrátka za všech okolností poradit. Po příjezdu do Ostravy jsem přestoupil na vlak do Třince, odkud B7 startuje, a se mnou jelo několik dalších závodníků. V Třinci jsem měl sraz s Adamem a Ondrou, kteří šli závod se mnou. Po akreditaci na místě startu jsme se vydali na večeři, abychom doplnili energii pro závod.
Samotný závod startoval v 20:45 na atletickém oválu v Třinci, kdy se v jeden okamžik 3000 běžců vydalo vstříc 101 km vzdálenosti do Frenštátu pod Radhoštěm, přičemž zpravidla jej nedokončí více než třetina závodníků. Začínali jsme zhruba v polovině startovního pelotonu a po zahřívacím kolečku na atletickém ovále jsme se vydali parkem k Oldřichovicím, což byla pohodová rovinka, kterou jsme běželi a v tomto rytmu pokračovali až k nástupní stanici na lanovku na Javorový. Na Javorový jsme stoupali po černé sjezdovce, což je opravdu brutální krpál na rozjezd, avšak je dostatečně široký, tudíž nebyl problém se s ostatními spolubojovníky se vejít. Nahoře jsme se však s kolegy chvilku hledali, ale vše se podařilo. První kontrola byla až na Velkém Javorovém, kde jsme pípali po 22. hodině. Následoval seběh do Řeky, kde byla první občerstvovačka a poté výstup na Příslop po další černé sjezdovce, což byl druhý solidní krpál na rozjezd. Po seběhu do Morávky jsme v 1 ráno doplnili zásoby na občerstvovací stanici a pokračovali na třetí kopec v řadě - Travný. Tento kopec fakt nemám rád, bo se tam nic neděje - jdete lesem, bez výhledů, ani se nejde na vrchol kvůli tetřevovi a poté brutální sestup do Krásné mokrým terénem, který byl vymletý po těžbě dřeva a nedávných deštích. V Krásné další občerstvovačka a pomalu začínám cítit nohy. Koukám na hodinky - 3:23 a my jdeme na Kykulku, k Bezručovi do Malenovic a odtud na Lysou horu. Cesta na Kykulku byla ještě celkem v pohodě, avšak při sestupu jsem začínal cítit, že jde na mě spaní a počáteční únavy. Při sestupu k Bezručovi velmi náročným terénem jdou na mě různé myšlenky, ale ne, musíš to dát, do cíle tě přijede podpořit rodina a synovi jsi slíbil, že s ním poslední metry po červeném koberci poběžíš. První chmurné myšlenky zažehnány. Je kolem 6. hodiny, začíná se rozednívat a my stoupáme Kokiovou cestou na Lysou horu, cesta má asi jen 3,5 km, ale brutální převýšení. Kdo tu cestu zná, jistě mi dá za pravdu. Přicházíme na Lysou, je po 7. hodině ráno a otevírá první hospoda - vítaná to vzpruha. Adam hlásí střevní potíže a konec po sestupu do Ostravice. My s Ondrou jsme rozhodnuti pokračovat. Sestup do Ostravice paradoxně nejlépe zvládá Adam, mě se začíná ozývat koleno a dost se dolů belhám. Říkám si, že tamější velká občerstvovačka mě musí nakopnout. A, ano, stalo se. Půlku závodu máme za sebou.
Ostravici opouštíme s Ondrou v 10 hodin a následuje druhý nejvyšší kopec - Smrk 1276 m n. m., avšak oproti Lysé má náročnější terén. Do poloviny kopce su marný, říkám Ondrovi, ať klidně jde a počká případně nahoře, avšak v polovině kopce se náš stav otáčí a Ondra hlásí, že vyjde Smrk, sejde do Čeladné a končí - koleno. Nejsem úplně nadšen, že jsem zbyl sám, na druhou stranu, rozkaz zněl jasně - musím dojít. Pravé poledne a dosahuju vrcholu Smrku. Zazní zvuk odpípnutí na kontrole a na pár minut se vydám ulovit zdejší vyhlášené borůvky. Následuje seběh do Čeladné, které je místy opravdu nekonečný, nicméně vidina další občerstvovačky a plnohodnotného oběda mne žene vpřed. Po necelých dvou hodinách su tam a hodinu dávám pauzu - oběd, obstřik kolen a v 15 hodin se vydávám po cyklotrase ke Kunčicím pod Ondřejníkem. Rovinka před stojkou na Malou Stolovou přijde vhod, aby byl oběd řádně zažit. Žlutá k Leopoldce na Malou Stolovou je brutální stojka, která po 70 kilometrech opravdu je cítit, ale studánka nahoře odplavuje dílčí strasti a já si říkám, že na Pustevny to už není daleko a potom již jen hřebenovka na Radhošť, sestup na Pinduli a Velký Javorník. OK, jdu do toho, po úzké cestičce jdu směr Čertův mlýn, kde je další kontrola a poté prudký sestup na Pustevny, kam docházím po 17. hodině. Padám únavou do trávy, nechám na sebe dopadat sluneční paprsky a říkám, že 3/4 jsou za mnou a teď už to fakt nevzdám. Beru za vděk zkratky po hřebenovce na Radhošť, po cestě se zapovídám s dalším závodníkem, avšak žádná velká diskuse se nekoná, bo každý se snaží šetřit zbylé síly do finishe. Radhošť míjíme v 18:20 a následuje nepříjemný sestup na Pinduli - po hodině su tam, poslední občerstvovačka a vzhůru na Velký Javorník. Pomalu se začíná smrákat a v posledním úseku na VJ již nezbývá než zapnout čelovku - 95 km za mnou. A teď to nejhorší na závěr - sestup do Frenu po zelené, kdo to zná, dá mi jistě za pravdu, že první dva kilometry jsou brutální. Obzvláště, když máte v nohách tolik kilometrů a do postele jste uléhali naposledy před 48 hodinami. Hole mne zachránili, ale říkal jsem si, že i kdybych se tam měl do cíle doplazit, tak se doplazím. Halucinace, padám únavou, ale nakonec vidím první frenštácké paneláky, které nikdy nebyly hezčí, než v tento okamžik a poslední úsek na náměstí se snažím běžet, před cílem na mě čeká syn a běžím s ním - úleva, endorfiny vyplaveny, poslední výstup na pyramidu, medaile a konec. Hurá. 25 hodinová šichta je za mnou.
Následující dva dny jsem rád, že vylezu z postele a z patra do patra, ale nepřenosné vzpomínky zůstávají a to je to nejcennější. Závěrem třeba říci, že pokud je správně nastavená hlava, zvládnete všechno.
Přeji všem hezké letní dny a pokud možno jen samé pozitivní zážitky.
