Článek
Když Andrej Babiš vstupoval do politiky, měl silný příběh: miliardář, který „už všechno má“ a proto prý jde bojovat proti korupci a rozkrádání. Člověk, který chtěl „řídit stát jako firmu“. Slíbil pořádek, méně byrokracie, a hlavně to, že se bude chovat jinak než ti „tradiční politici“.
Jenže roky ve sněmovně ukázaly jiný obraz. Jeho projevy byly často dlouhé, opakující se a plné sebechvály. Připomínaly spíš snahu zalíbit se publiku než upřímnou diskusi o tom, jak zlepšit život lidem. A když přišlo na lámání chleba, mnohé sliby zůstaly jen na papíře.
Babiš: ego a touha po moci
Andrej Babiš má obrovské ego. To je zjevné z jeho stylu mluvy – často říká „já“ místo „my“, zdůrazňuje vlastní zásluhy a vytváří dojem, že bez něj by věci vůbec nefungovaly. Politika se pro něj nestala službou, ale spíš hřištěm, kde potřebuje dokazovat svou moc.
Proč se nevzdá? Kdyby odešel do ústraní a užíval si důchod, mohl by mít klidný život. Jenže pro člověka, který léta budoval obrovský byznys a stál v centru pozornosti, je představa, že už nebude „vidět“, nesnesitelná. Moc je totiž návyková – a politika mu ji dává.
Fiala: profesor, který přikyvuje
Na opačném pólu stojí Petr Fiala. Akademik, profesor politologie, který působí uhlazeně a kultivovaně. Nemá Babišovu energii ani jeho ostrý slovník – místo toho volí klidný, někdy až příliš opatrný styl.
Problém je, že tento klid se často mění ve slabost. Fiala působí jako politik, který se raději přizpůsobí, než aby razantně hájil české zájmy. V Evropské unii je vnímán spíš jako ten, kdo poslušně přikyvuje než jako lídr s vlastním hlasem. To sice nezpůsobuje tolik chaosu jako Babiš, ale vyvolává jinou otázku: máme premiéra, který skutečně jedná, nebo jen přejímá rozhodnutí zvenčí?
Dva extrémy, jedna únava
Česká politika tak osciluje mezi dvěma extrémy:
- Babiš – hlučný, egocentrický, slibující všechno a nic.
- Fiala – tichý, přizpůsobivý, který sice neděsí, ale ani neinspiruje.
Oba styly nakonec vedou ke stejnému pocitu u veřejnosti: k únavě. Jednou z chaosu a stresu, podruhé z pasivity a nedostatku vize.
Možná je čas přestat si vybírat mezi egem a poslušností – a začít hledat politiky, kteří dokážou být silní, aniž by byli egomaniaci, a klidní, aniž by byli jen poslušnými přikyvovači.
