Článek
Anketa
Název se mění, logo se modernizuje, přidají se světla a velká scéna… ale hlavní pocit? Ten zůstal skoro stejný jako před desítkami let.
A právě to mě na tom mrzí nejvíc.
Původně měl být Slavík soutěží popularity – hlas lidí, hlas fanoušků. Ale působí, jako by se výběr těch „nejlepších“ odehrával kdesi předem, někde v zákulisí, mezi těmi, kteří rozhodují, kdo má letos „patřit mezi vyvolené“. Ano, nominovaní zpěváci jsou často kvalitní. Ale všichni víme, že česká hudba je mnohem širší a zajímavější, než co se rok co rok objevuje v nominacích.
A přesto máme pořád pocit, jako by nám někdo shora říkal, kdo je nejlepší. Jako by to nebylo o hudbě, ale o loajalitě, známostech a tradici, kterou už dávno nikdo reálně neprožívá.
To je ten „socialistický závan“, který ve Slavíkovi zůstal:
Ne volba lidí.
Ne překvapení.
Ne podpora nové hudby.
Slavík by mohl být skvělý. Mohl by být moderní, otevřený, spravedlivý.
Jenže zatím působí jako pořad, který se snaží vypadat současně, ale uvnitř zůstal ve starých časech.
Možná je to jen můj pohled, ale na mě působí spíš jako parodie na někdejší hudební pořad. Nominovaní zpěváci jsou v pořádku, to ano. Jenže v téhle zemi máme mnohem lepší kapely, interprety a hlasy, které se do podobných pořadů vůbec nedostanou. A to je škoda.
Slavík jako by už dávno nereprezentoval to, co se v hudbě skutečně děje. Působí to spíš jako recyklace stále stejných jmen a stále stejného formátu. Vzniká tak dojem, že česká hudba je jen pár známých tváří – přitom každý, kdo sleduje scénu, ví, že realita je mnohem pestřejší, kvalitnější a živější.
Možná je to jen můj názor, ale od chvíle, kdy Slavíka uvádí současná dvojice moderátorů, celé to pro mě ztratilo úroveň. Jejich styl humoru mi prostě nesedí. Místo lehkosti a elegance slyším trapné vtípky, urážlivé narážky a poznámky, které mají spíš někoho shodit, než pobavit. Někdy je to opravdu trapné, infantilní až žvatlavé. Ten jejich styl – „pojď ke mně, honem, honem“, přehnaně přitepleným hláskem, skoro jako by mluvili na malého pejska – to je přesně to, co mě odrazovalo.
Umělci tam jsou kvůli své práci a hudbě, ne proto, aby byli terčem ponižování. A tak to dělám jednoduše – přepnu.
A upřímně, možná za to ani nemůžou samotní moderátoři. Dost často je to celé spíš dílo režiséra a scénáře, které určují tón večera. Jenže výsledek je stejný: humor, který místo vtipu přináší trapnost. Místo úcty k interpretům přichází trapné narážky. Humor, který stojí na ponižování zpěváků, mě nebaví. A celý večer kvůli tomu ztrácí svou noblesu.
Místo profesionálního moderování to působí jako nepovedená parodie, která se snaží být vtipná, ale jen shazuje úroveň celého večera.
Upřímně? Možná by vůbec nebylo špatné, kdyby vznikl úplně nový pořad – modernější, spravedlivější, s čistým začátkem. Něco jako „Nejzpěvák“ nebo „Cena české hudby“. Něco, co by skutečně ukázalo šíři talentu, která tady je. Ne jen to, co se drží v popředí posledních třicet let.
Hudba si zaslouží víc než nostalgii a opakující se večery, které působí unaveně. Zaslouží si čerstvý vzduch, nové tváře, novou energii – a hlavně prostor pro skutečný talent, ne jen pro staré příběhy.
Naštěstí v tu dobu běžela na Tv prima Farma Vojty Kotka. Tenhle pořad se mi docela zalíbil a jsem ráda, že bylo kam přepnout. A ta je úplně jiná. Lidská, příjemná, milá. Odpočinu si u ní. Není tam ta pachuť trapnosti, není tam snaha za každou cenu někoho shazovat. Je to pořad, u kterého se cítím dobře.
Každý má svůj vkus — já jen vím, že raději sleduju něco, co má srdce.
A jeho styl humoru mě vážně baví… taková nenucená pohoda. Co myslíte?
