Článek
Byl to hodně kontroverzní výrok – část lidí jí dala zapravdu, část ji za to kritizovala, že je necitlivá vůči vlastním vrstevníkům. Ale smysl toho sdělení nebyl urážet, spíš pojmenovat realitu: že skutečná změna často přichází až s generační obměnou.
Mluvila o lidech, kteří vyrostli v totalitě a nesou si s sebou zášť, rezignaci a zahořklost. O těch, kdo vnášejí do společnosti naštvanost a u voleb volí pořád ty samé strany – i když roky dokazují, že nic lepšího nepřinesou. Její slova nejsou odsouzením celé generace, ale trefnou diagnózou: dokud se bude točit pořád stejný kolotoč, lepší budoucnost nepřijde.
Je to vlastně o frustraci, kterou cítí hodně lidí.
- Volby se blíží– pocit, že není koho volit, protože pořád dokola kandidují stejné strany a stejní lidé, kteří už prokázali, že změnu nepřinesli.
- Vzpomínka na covidovou dobu – kdy byly zákazy vycházení, zákaz vycházet po deváté, zavřené služby, omezení malých živnostníků, zatímco velké firmy často fungovaly. To v lidech zanechalo pocit křivdy a dvojího metru.
- Otázka „proč nevolit ANO, ODS ani ostatní“ – protože to jsou právě ti „staří hráči“, kteří už vládli, nesou zodpovědnost za minulost a pořád recyklují stejné tváře a vzorce. A spousta lidí si říká: „Proč bych měl/a zase dávat hlas těm, co už selhali?“
Tohle je přesně ta únava z politiky, o které mluvila i Marta Kubišová – že dokud se bude točit pořád stejný kolotoč, žádná skutečná změna nepřijde.
Nemluvila z nenávisti, ale z bolesti. Měla na mysli generaci, která vyrostla v totalitě, naučila se přežívat ve strachu a závisti – a dodnes to promítá do politiky. Je to generace, která často volí „staré známé“ jen proto, že je zná, i když právě oni opakovaně selhali.
A tak se točíme v kruhu. ANO, ODS, ČSSD a další – pořád dokola. Strany, které měly šanci, ale místo zlepšení přinesly zklamání, korupci a cynismus. Přesto jim lidé znovu a znovu věří.
Nemáme paměť
Jako společnost se chováme, jako bychom zapomínali. Kdo nás zadlužil? Kdo nechal rozkrást stát? Kdo nás v covidu zamkl doma a přitom nechal velké firmy jet dál, zatímco živnostníci krachovali? Paměť máme krátkou – a právě na to spoléhají ti, co se vracejí k moci.
Nesneseme už volit stejné
Jestli chceme změnu, nesmíme volit pořád ty samé. Je to jednoduché: když budeme recyklovat strany, které už ukázaly svou neschopnost, bude se recyklovat i naše frustrace.
Dejme hlas menším
Možná nejsou dokonalí. Možná teprve hledají cestu. Ale menší strany mají aspoň šanci otevřít dveře nové politice. Pokud jim nedáme hlas, nikdy tu šanci nedostanou.
Každý hlas pro menší stranu je zpráva: „Nechceme pořád stejné toxické vzorce.“
Apel
Marta Kubišová měla pravdu – dokud budeme vězni starých volebních návyků, líp nebude.
Ale nemusíme čekat, až odejde jedna generace. Můžeme začít teď.
Nepodléhejme zapomnění. Nedávejme hlas těm, kteří už nám ukázali jen zlo. Dejme hlas menším. Dejme šanci jiné budoucnosti.
Ano, Marta Kubišová to kdysi v rozhovoru opravdu zmínila – v různých obměnách. Narážela na to, že generace, která vyrostla ve východoevropském totalitním prostředí (a byla jím silně ovlivněna), si s sebou často nese naučené vzorce: nedůvěru, nespokojenost, zášť, rezignaci nebo i tendenci podporovat „silnou ruku“. Podle ní právě tato mentalita udržuje při životě pořád ty samé toxické vzorce – v politice i ve společnosti.
Říkala, že dokud lidé budou volit pořád dokola stejné strany, které už roky ukazují svou neschopnost nebo cynismus, nemůže se nic zásadně změnit. V jejím podání to nebylo jen o stranách samotných, ale i o „vnitřní únavě“ společnosti, kde se zlo a naštvanost stávají jakýmsi standardem.
Byl to dost odvážný a zároveň bolestivě upřímný výrok. A její odkaz chci předat dál.
