Článek
Znala jsem jednu ženu. Byla rozvedená a navenek působila jako někdo, kdo jen hledá přátele a společnost. Jenže měla zvláštní vzorec: vždycky si našla kamarádku, která žila ve spokojeném vztahu. Přitahovalo ji to štěstí, ta energie, kterou sama neměla. A pokaždé se to zvrhlo.
Nejdřív to vypadalo nevinně – přátelství, sdílení, důvěra. Jenže dřív nebo později si našla cestu k manželovi své kamarádky. Pozornost, koketování, „jen“ legrace. Nejdřív byla milá. Pozorná. Uměla se vetřít do přízně. Byla skvělou posluchačkou, uměla chválit, dokázala člověka rozesmát. Jenže pomalu, nenápadně, začala okouzlovat jejího muže. Drobné úsměvy, náznaky, pozornost. A pak ho svedla.
Chvíli s ním byla, jako by to byl její vlastní partner. A kamarádce řekla: „Vidíš? Já ti to říkala. Všichni chlapi jsou stejní.“ Jenže vztah s cizím mužem jí nikdy nevydržel. Po čase se od něj odvrátila a šla dál. Znovu a znovu.
Bylo to jako vzorec, který nedokázala zastavit. Vždycky znovu: najít, přiblížit se, přitáhnout, rozbít – a pak pokračovat k další. Nakonec ale zůstala sama. Žádná kamarádka jí nevěřila. Žádná jí už nedala klíč do svého života. A ona nechápala proč.
Nakonec nezůstala žádná kamarádka, které by mohla věřit a ona jí. A když už nebyl nikdo, začala ničit přátelství i v práci. Pomluvami, intrikami, věčným hledáním pozornosti.
Co ji k tomu vedlo?
„Je to nemoc, závislost na pozornosti, nebo čistá sobeckost?“
Dlouho jsem ji neviděla. A pak jsem si všimla, že se změnila.
Kdysi nádherná, elegantní, upravená žena se postupně změnila. Už ji nebylo vidět s přáteli, už nebyla tou, která přitahuje pozornost. Něco se v ní zlomilo.
Začala hromadit věci. Zpočátku nenápadně. Pak se její byt začal plnit, až se z něj šířil zápach. Sousedi si stěžovali. Přestala vycházet ven přes den. Jen večer, jako by se chtěla schovat. Elegantní dáma, která kdysi lámala srdce, se vytratila.
A pak ji lidé začali vídat u popelnic. Nejprve potají, jak rychle bere věci, které jiní vyhodili. Po čase už se ani nesnažila skrývat. Vozík plný harampádí tlačila ulicí, klidně i ve dne. Bylo jí to jedno.
Dnes ji občas potkám. Už o sebe nedbá. Už v ní není ani stín té krásky, kterou kdysi byla.
Je těžké uvěřit, že je to ta samá žena, která dřív lámala srdce a ničila přátelství.
Elegantní dáma pomalu mizela. Nahradila ji žena, která v noci sbírala věci u popelnic.
Nevím, co se stalo. Jestli nemoc. Jestli ji touha po lásce nakonec zlomila. Nebo jestli ji dohnala karma. Možná od všeho trochu.
Můžeme tomu říkat osud. Ale psychologové mají i konkrétnější odpovědi.
To, co vidíme zvenku jako „posedlost odpadky“, má jméno: syndrom hromadění (hoarding disorder). Člověk nedokáže vyhodit věci, i když zjevně nemají hodnotu. Má pocit, že je potřebuje, že ještě budou k něčemu dobré.
Hromadění se často rozvine po velké životní ztrátě – po rozvodu, úmrtí, nebo sérii selhání. Může být také součástí vážnějších nemocí: schizofrenie, demence, těžké deprese.
Na první pohled to vypadá jako volba, ale ve skutečnosti je to nemoc. Nemoc, která člověka pohltí.
Dá se pomoct?
Není to snadné, ale ano. Existuje terapie, která učí člověka krok po kroku zbavovat se věcí a měnit své myšlení. Někdy pomohou léky – antidepresiva nebo stabilizátory nálady.
Klíčová je ale podpora okolí. Člověk, který hromadí, málokdy sám uzná, že má problém. Často se brání, cítí se napadený, když mu někdo chce věci vyhodit. Potřebuje proto velkou trpělivost, lásku a odbornou péči.
Bez toho propadá hlouběji a hlouběji – až skončí jen s věcmi, které nikdo jiný nechce.
Zůstává jen smutek
Když ji dnes potkám, necítím už hněv za všechna kamarádství, která zničila. Ani zlobu za slova, která kdysi říkala. Vidím před sebou člověka, kterého touha po lásce a pozornosti nakonec dohnala.
A zůstává jen smutek. Protože tohle je osud, který by si nikdo nepřál. Ani ona.
Tento příběh není jen o ní. Je o tom, jak silné může být zoufalství po lásce a jak destruktivní je, když ho člověk zaměňuje s mocí a dočasným uspokojením. Místo aby budovala vlastní vztah a vlastní štěstí, kradla z cizího. Jenže to nikdy dlouho nevydrželo.
A zůstala jí prázdnota. Bez partnera. Bez přátel.
Poučení? Štěstí, které si bereš z cizího talíře, tě nikdy nenasytí.
