Článek
Kamkoli se vydám, čeká tam někdo. Ne policie, ne osudová láska – čeká tam -vypravěč
Jdu na poštu – a z rohu se ozve: „Já jsem byl v osmašedesátým v Praze a víte, jak to bylo doopravdy?“ Jdu si pro chleba – a u regálu s pečivem mi cizí pán začne vykládat, že jeho brambory letos rostly šikmo. Naposledy – jdu si jen pro obyčejnou cibuli, a už stojí přede mnou další. Nový člen tajného klubu: Starší pán s větrem v kapsách a politickým monologem v záloze.
Najednou slyším o politice, o mládí, o životních pravdách. Dostanu rady, které jsem si nikdy nevyžádala. Ať kývu hlavou, nebo mlčím, proud slov teče dál. Nepustí vás, dokud sám nechce.
Člověk cítí, jak mu v kapse vibruje telefon, nebo jak mu ujíždí autobus – ale vypravěč pokračuje, jako by čas neexistoval. A vy stojíte, díváte se na jeho tvář, a přemýšlíte: „Jak z toho ven?“
Nevím, jak to dělají, ale mají dar: – Nemusím se ptát, oni sami spustí. – Nemusím se zajímat, oni přeřvou i mou mlčící auru. – A když naznačím útěk, přesunou se blíž, jako by jim někdo dal stopky: „Nenech ji uniknout!“
A co je nejhorší? Nikdy to není jeden a ten samý. Ne. Vždycky se objeví jiný děda. Jako by existovala rota vypravěčů, kteří mají službu rozdělenou: – Pondělí: děda Antonín – politika. – Středa: děda Franta – rady do života. – Pátek: děda Ladislav – recept na zavařování okurek.
Já, co mám ráda klid, jsem jejich živý terč.
Pokaždé odcházím unavená. A zároveň je mi jich trochu líto. Protože vím, že tihle lidé to nedělají schválně, aby mě zdrželi. Oni prostě mají potřebu mluvit. Možná je doma už nikdo neposlouchá. Možná mají pocit, že jejich hlas by jinak zůstal viset v prázdnu.
Tak stojíme proti sobě: – Já s taškou a touhou po tichu. – Oni s kapsou plnou příběhů, rad a názorů.
A někde mezi námi je ta neviditelná chvíle, kdy by stačilo, aby si všimli – že já v tu chvíli opravdu nemám chuť na rozhovor.
Ale aspoň jsem pochopila jedno: nejsem prokletá jedním starcem, ale celým spolkem.
A tak se modlím, aby si příště vyhlédli někoho jiného. Když se to stane, odcházím s pocitem, že jsem přežila. A za sebou slyším, jak další nic netušící oběť právě dostává přednášku o dějinách, o zahrádce a o životě.
Klub nevyžádaných vypravěčů má totiž vždycky službu.
Nechci se tím nikoho dotknout – věřím, že starší čtenáři mají i velký nadhled a humor. Ale řekněte sami: nestává se vám to taky? Že zrovna, když toužíte po tichu… nebo když spěcháte… někdo vás zastaví a nepustí?
