Článek
Bylo mi šestnáct, když jsem poprvé poznala, jaké to je, když se ti srdce rozbuší jen proto, že někdo vejde do dveří.
On byl o pět let starší. Kluk, co se smál očima. Chodil k nám. Vždycky za mnou. Aspoň jsem si to myslela.
Jenže máma to nepochopila. Nebo možná pochopila až moc. Jakmile zazvonil, rozzářila se, jako by na něj čekala ona, ne já.
„Udělám kafíčko,“ nabízela, a než jsem stihla otevřít pusu, už ho táhla do svého pokoje, aby mu něco ukázala.
A já? Já musela zmizet. Zavřít se do svého pokoje, zatnout zuby, poslouchat jejich smích. Nechápala, že už nejsem malá. Že i já toužím po lásce.
Soutěž, kterou jsem nikdy nechtěla hrát
Utekla jsem na internát. Myslela jsem, že tím od něj uteču, ale jeho smích a jeho oči si mě našly i ve snech.
Ale nebyl jediný.
Byl tu Petr. Kluk z vesnice, co mi nosil jablka do školy a psal na lístečky básničky. Jednou večer zazvonil. Máma mu otevřela, smála se, a když jsem sešla dolů, řekla jen:
„Petřík přišel pomoct s nábytkem.“
Už nešel za mnou. Zůstal u ní. Druhý den zamával – ale ne mně. Mával mámě.
Pak Michal. Ten, co mě pozval na diskotéku. Byla jsem plná naděje, že se mě dotkne, že budeme tančit až do rána. Jenže on si přišel pro mě, a odešel s ní.
„Máš skvělou mámu,“ říkal mi potom. „Je tak vtipná, charismatická…“
A já se cítila, jako by mi vyrval srdce.
A ještě Jirka. Měl motorku a já se cítila, že jsem konečně dospělá. Jenže hádej, kdo si vyjel na vyjížďku první? Ne já. Máma.
Vzpomínám si, jak stála u vrat, vlasy jí vlály, a já za oknem dusila slzy.
Jako by celé mé dospívání bylo o závodění. Já – dcera. Ona – žena, co nechtěla zestárnout. A muži? Jen trofeje, které sbírala. Vždycky s úsměvem, vždycky s lehkostí, vždycky s vítězstvím.
Lekce, které bolí
Já jsem ale rostla. Pomalu, tiše. A učila se. Nejen lásce, ale i bolesti.
Učila jsem se, že někteří muži chtějí jen zářit v cizím světle. Že někteří nedokážou odolat ženě, která má v sobě jistotu a sebevědomí. A že já tu jistotu ještě hledám.
A tak jsem jednoho dne přestala utíkat. Přestala se dívat, s kým odejde. A začala hledat sama sebe.
Protože to jediné, co jsem tehdy potřebovala, nebyl muž. Nebyla to soutěž. Byla jsem to já.
Ta věta, která všechno změnila
O pár let později jsem ho potkala znovu. Bylo mi dvacet. Tentokrát už jsem nebyla holka, ale žena. On pořád stejně krásný, jen v očích měl cosi hlubšího.
Tehdy jsem si myslela, že to bude začátek. První polibek, první dotek, první noc.
A pak přišla ta věta:
„Jsi lepší než tvoje máma.“
Ztuhla jsem. Ta věta mě rozsekla jako nůž. Zničila všechno. Nebyla jsem pro něj já. Bylo to pořád srovnání. Soutěž. Stín.
Zvedla jsem se a odešla. Bez slova. Možná navždy vyléčená z iluze, že on mohl být ten pravý.
Pár měsíců na to se zabil v autě. A ve mně zůstal jen smutek.
Vítězka, která zůstala sama
Máma zestárla. Vlasy má šedivé, tvář svraštělou, ale v očích pořád občas probleskne ta jiskra, co jí kdysi brala všechny moje kluky.
Jenže dnes už ne. Muže nesnáší. Všichni jsou podle ní stejní – zrádci, slaboši. Už jí nestojí za pohled, natož za úsměv.
Vítězka, která zůstala sama.
A já? Svobodná matka. Něco jsem si odžila, něco přežila. Myslela jsem, že už nebudu muset soutěžit, dokazovat, hledat, bojovat.
Jenže pak přišlo něco, co jsem nečekala.
Moje dcera
Moje krásná dcera. Co se umí smát očima.
A kluci kolem ní.
Možná to nikdy nebylo o mužích. Možná je to jen o nás – ženách v jedné linii. O bolesti, která se předává z matky na dceru, z dcery na další. A o tom, jestli někdo dokáže najít sílu ten řetěz přetrhnout.
Když dnes kluci přijdou za mou dcerou, všimnu si jejich pohledů. Někdy na mě hodí oko, pousmějí se, snaží se mi zalichotit.
Kdysi to ve mně vyvolalo ten známý stín – soutěž, žárlivost. A i strach, že o ni přijdu
Ale teď už vím: Ne. Tohle už ne.
Nenechám se vtáhnout do hry, která mi zničila dospívání. Nedovolím, aby se moje dcera cítila neviditelná, aby musela poslouchat smích za zavřenými dveřmi.
A tak se jen usměju, obrátím jejich lichotky v prach a v duchu si řeknu:
„Jsem tady. Ale nejsem soupeř. Jsem matka.“
A poprvé v životě cítím, že jsem opravdu přestřihla kus toho začarovaného kruhu.
„Příběh je inspirován skutečným vyprávěním ze života.“
