Článek
Měl to být den, na který se nezapomíná. Vašek, můj známý, slavil padesátiny. Na dvoře bylo narváno – rodina, kamarádi, sousedi. Sudy piva, jídla hromada, všude smích a muzika. On byl ve svém živlu. Usmíval se, vyprávěl, připíjel si snad s každým zvlášť. Ten večer se cítil jako král, co přežil půl století.
Jenže někdy se osud zlomí v okamžiku. Když se oslava chýlila ke konci, Vašek se zvedl a odešel. Prý k vodě. Nikdo pořádně nevěděl proč – jestli se chtěl jen osvěžit, nebo ho táhl zvyk podívat se k řece. Byl pod parou, to jistě, ale ne natolik, aby vypadal jako někdo, kdo už nedojde zpátky.
Nad ránem jsme ho začali hledat. Volali jsme, ptali se, obcházeli místa, kde by mohl být. Všichni doufali, že se jen prospal někde u známých. Jenže pravda byla horší.
Pak přišla ta zpráva – našli ho až v řece, bez života. Policisté ho vytáhli a položili na břeh. Stála jsem tam. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Ležel klidně, oči otevřené, jako by nás zvědavě pozoroval. Nepůsobil jako mrtvý – spíš jako někdo, kdo se jen dívá, co bude dál.
Cesta k vodě tam není bezpečná. U břehu stojí staré kovové zábradlí, rezavé, ostré. Tam údajně zakopl. Spadl a rozsekl si krk. A voda, tichá a chladná, udělala zbytek. Vzala si ho.
Bylo těžké tomu uvěřit. Před pár hodinami se smál, připíjel si s námi, měl narozeniny. A teď ležel u vody, ticho kolem něj, zatímco my stáli a nevěděli, co říct.
Byl to den, kdy měl slavit, že žije už půl století. A zároveň den, kdy zemřel. Datum, které mělo patřit radosti, se navždy změnilo v černý zápis pro jeho rodinu i přátele.
Když si na něj vzpomenu, vidím ho se smíchem, s půllitrem v ruce. A zároveň vím, že jeho život skončil právě v den, kdy měl začít další kapitolu
Datum, které zůstane vryté do paměti. Oslava života se změnila v okamžiku v den smutku.
Byla v tom absurdita, jakou píše jenom život.
Příběh dle skutečnosti
