Článek
Jsem překvapená, kolik lidí dnes mluví o panických atakách.
Dlouho jsem to brala jako něco, co se děje „jiným“ — lidem, kteří mají úzkosti, deprese, psychické problémy. Jenže jednoho dne se to stalo i mně. A nebylo to vůbec tak, jak to popisují v televizi – žádné křičení, žádné záchvaty šílenství.
Bylo to tiché. Podivně klidné.
Najednou jsem vstala v noci a svět se zlomil. Hlava se zatočila, tlak vyskočil, srdce bušilo, tělo jako z vaty, vše jakoby z dálky. A ten pocit – že nejsem ve svém těle. Jako bych se dívala shora na samu sebe, jak ležím někde dole. Mlha, hučení, nic není skutečné.
Od té doby mi podobné příběhy říká stále víc lidí.
Najednou se to stane – bum – a realita se rozpadne.
Propadání, mlha, tlak, strach, odpojení, vnitřní vibrace.
A každý popisuje jiný detail, ale všichni cítíme jedno: že se děje něco zvláštního.
Tiché bouře v těle
Lékaři tomu říkají panická ataka.
Podle nich tělo spustí poplach – srdce se rozběhne, mozek vyhodí adrenalin, a to, co cítíme jako konec světa, je jen chemická reakce.
„Když člověk prochází atakou nebo silným stresem, často se cítí, jako by to bylo na hraně – pocit, že nemůže dýchat, že se něco děje, že je konec. Začnete dýchat rychleji, abyste se uklidnili, ale to je špatně. Příliš rychlé dýchání může vést k hyperventilaci, což znamená, že se do těla dostává příliš kyslíku, a to způsobí křeče, závratě, nebo dokonce bezvědomí.
Co pomáhá? Uvědomit si, že se nesmíte zrychlovat dýchání, ale naopak se snažit dýchat pomalu a zhluboka. Někdy se doporučuje dýchat do pytlíku, čímž se sníží množství kyslíku v krvi a pomůže se stabilizovat dýchání a uklidnit mysl.“
Jenže čím víc o tom mluvím s lidmi, tím víc si říkám, že to není jen panika.
Je to přeladění – mezi tělem a něčím, co ho přesahuje.
Jako by mozek zachytil frekvenci, která tam dřív nebyla.
Svět plný vln
Žijeme v době, kdy prostor kolem nás vibruje – Wi-Fi, sítě, 5G, signály, data, technologie.
Věda říká, že jsou bezpečné, že nás neovlivňují. Ale mnoho lidí přesto cítí, že je něco jinak.
Možná ne škodlivé, ale jiné.
Naše tělo i vědomí jsou založené na elektrických impulsech – mozek, srdce, nervy – a možná se prostě učí žít v novém poli.
A někteří to cítí dřív, silněji.
Hučení v hlavě, vibrace, tlak, neklid – jako když se rádio ladí mezi dvěma stanicemi.
Mezi světem a snem
Mnoho lidí říká, že se při těchto stavech cítí „mimo tělo“.
Není to blud, ale zkušenost – tělo se dostane do extrémního napětí a vědomí se jakoby oddělí, aby přežilo.
Z duchovního pohledu je to stav mezi realitami – přechod, přeladění, dotek jiné dimenze.
Z psychologického pohledu je to obranný mechanismus mozku, který chrání vědomí před přetížením.
Možná jsou obě vysvětlení pravdivá zároveň.
Nejsme blázni
Když o tom mluvíme, mnoho lidí se bojí, že je považují za „šílené“.
Ale tato zkušenost není slabost ani porucha.
Je to signál těla i duše, že svět kolem nás je hlučnější, rychlejší, električtější než kdy dřív.
A že naše vnímání se tomu přizpůsobuje – někdy bolestivě, někdy krásně.
„Když to začalo, spousta lidí mi říkala, že to přece není možné. I já jsem měla chvíle, kdy mě napadlo — třeba to jsou nějaké nové zbraně nebo něco, co nám rozhodí mozek. Ale na takový myšlenky se snažím nemyslet, protože mi to nic nepřinese. Místo toho dávám energii do věcí, které mi fakt pomáhají: vypnout všechno na noc, dát si den bez mobilu, vyrazit do přírody a dělat jednoduché dechové cvičení. To mi vrací kontrolu a klid.“
O lécích a skutečném klidu
Když člověk přijde k doktorům s atakami nebo úzkostí, většinou dostane Lexaurin nebo něco podobného.
Jako i mě…
„Nejdřív mi prostě dali Lexaurin – protože sami nevěděli, co se se mnou děje. Jeden doktor říkal, že je to ataka, další zmínil arytmii, další vůbec nevěděl. Pak padlo, že to možná způsobují léky na tlak – vedlejší účinky. Dali mi jiné léky a po nich se mi opravdu ulevilo.“ Ale i tak cítím večerní hučení v hlavě dost často – pořád je to pocit, který mě doprovází.“
„Pravda je, že dnes má hodně lidí stres. Náklady na nájem rostou, ceny všeho stoupají, a většina z nás sotva vyjde. Na to všechno se navíc přidává kolektivní vědomí strachu, který nám neustále servírují média. Co se na nás chystá? Co přijde dál? Tohle všechno vytváří tlak, který ovlivňuje naši mysl i tělo.“
Lexaurin a podobné léky sice na chvíli uleví, ale zároveň mění naše vědomí. Můžeme být po nich otupělí, apatičtí nebo i podráždění. Proto je lepší, pokud to jen trochu jde, zkusit najít cestu bez nich.
Jenže málokdo se zamyslí nad tím, že by nám ve skutečnosti nejvíc pomohl klid – opravdový odpočinek pro tělo i mysl, ne další pilulka.
Někdy stačí dát si opravdový psychický oddych – být chvíli sami se sebou, vypnout hluk světa, dýchat, jít do přírody, dopřát si terapii nebo jen mluvit s někým, kdo opravdu naslouchá.
Léky můžou být pomocník v krizích, ale klid a uzdravení přichází hlavně tehdy, když se ztišíme, zpomalíme a dovolíme si být.
Co mi pomáhá, když cítím, že se blíží ataka (nebo když potřebuji zklidnit tělo i mysl):
Vypnout všechno na noc – Wi-Fi, televizi, mobil. Klid od obrazovek a signálů pomáhá nervové soustavě zklidnit se a tělo pak může přejít do hlubšího odpočinku.
Nejím po 16. hodině – večer už nechávám tělo odpočívat, trávení se zpomalí a spánek je klidnější.
Dopřeju si den úplného klidu – bez mobilu, bez sociálních sítí, bez povinností. Takový malý digitální detox. Pomáhá mi přerušit přetížení, které často ataky spouští.
Jdu do přírody – pro mě jeden z nejlepších „léků“. Kontakt se zemí, stromy, čerstvým vzduchem… to všechno mi doslova resetuje nervový systém.
Možná to není nemoc.
Něco se mění – v prostoru, v energii, v člověku.
A my jsme první generace, která to cítí tak silně.
Nejsme slabí. Jsme citliví.
A možná právě díky té citlivosti můžeme pochopit, že realita má víc vrstev, než jsme si kdy dokázali představit.
„Po atace se něco ve mně změnilo. Uvědomila jsem si, že život není jen o tom, co děláme, ale hlavně o tom, jak se cítíme. Jídla, která mi dříve chutnala, už nemám potřebu jíst – třeba maso omezuji hodně. Teď mám raději čerstvé, jednoduché věci. A co je nejvíc? Svět je o pocitech. O tom, jak se cítíme v našem těle, v bezpečí, v lásce k sobě i k druhým Už mě neláká s někým soupeřit nebo neustále řešit věci, které mi připadají malicherné. Dřív mě to možná nějak zajímalo, ale teď mi to přijde zbytečné. Nemám chuť ztrácet energii na konflikty, které mi nic nepřinášejí
Už mě ani tolik neláká být ve městě nebo chodit do obchodních domů, kde je neustálý ruch a tlak. Vyhýbám se tomu. Místo toho si vybírám tichá místa, přírodu, klidné prostory, kde můžu skutečně odpočívat a zklidnit se. Je pro mě teď mnohem cennější než jakýkoliv spěch nebo shon.“
„Zažili jste to taky? Ten tlak, stres, hučení v hlavě, ataky… Jak se to projevilo u vás? Co vám na to řekli lékaři a co vám opravdu pomohlo?“
