Článek
Měl jsem to také tak. Vše začalo setkáním se smrtí, třebaže nepřímém. V jednadvaceti letech zemřel tatínek už tehdy mé bývalé přítelkyně. Za několik dní jsem začal vnímat přicházející úzkost skrze tělesné projevy. Zkracoval se mi dech a často jsem cítil, že se nemohu jakoby do-nadechnout. Potřeboval jsem si zívnout, ale jako by někde byla pružina, jakou nelze překonat. Když se to nakonec povedlo, přišla ohromná úleva.
Věděl jsem, že je semnou něco špatně. Najednou jsem více pil, třebaže mi ráno bylo po alkoholu čím dál tím hůře. Jako by ta dočasná večerní úleva za to stála. Pracovním schůzím jsem se začal vyhýbat. Dělalo se mi na nich zle. A tak jsem samozřejmě začal tyto stavy přisuzovat nesprávným viníkům, jako je stres v zaměstnání, které jsem nakonec opustil. Zadlužil jsem se. Z mého života se stala nutkavá závislost i po malé chvíli, kdy jsem se cítil normální a zdravý. A takový nákup auta nebo nějakého herního počítače tento stimul na nějakou dobu přinesl. Nehledě na následky. Ale bohužel vždy pouze na malou chvíli. A dopad zpět na zem byl devastující. Veškerá životní rovnováha přestala existovat a já jsem se potácel k jednomu bodu hrůzy ke druhému s nadějí, že stoupám vzhůru, zatímco jsem padal dolů. Je vám to v něčem povědomé?
Život s panickými ataky či úzkostnou poruchou je zlý. Svět se vám neskutečně zúží a vy najednou nevidíte všechny své možnosti a svou sílu. Spoustě akcí se vyhýbáte, protože v metru se vám už jednou zle udělalo a určitě to přijde znovu. Ten pocit zažít nechcete za žádnou cenu. Ten stav se podobá hraní ruské rulety, kde pozorujete pootáčející se bubínek spouště a jen čekáte, jestli bude komůrka prázdná nebo vám kulka prostřelí hlavu. A v takovém napětí jste tzv. 24/7. Tělo se nestíhá regenerovat a na nic nemáte energii. Ale přesto žít musíte. A musíte napravit věci, které jste na svém životě spáchali. Ať už s ataky nebo bez nich.
Pokud jste v takovém stádiu, je velmi obtížné se na vaše „postižení“ koukat jako na dar. Co mi pomohlo? Když zde napíšu, že duchovní nauka, polovina čtenářů klikne támhle na ten křížek vpravo nahoře. V zásadě pomůže jakákoliv změna perspektivy, jako ve všem v životě. Pokud jsme v nějaké osobní, pracovní nebo zdravotní situaci již dlouho, ztrácíme objektivitu. Pachtíme se v kole a jiné perspektivy nevnímáte, zatímco je často vidí lidé kolem nás. Teď se mi to akorát stalo v práci. A pokud se to opět stane, je třeba změnit perspektivu. Změnit místo, odkud vše pozorujeme. Možná pak zjistíme, že vůbec nežijeme ve svém středu. To ale nikdy nezjistíme, pokud se nehneme z místa. Musíme se sami vůči sobě postavit do nadhledu a stát se svým vlastním pozorovatelem. Jak?
V první řadě se musíme při pohledu do zrcadla dokopat k větě „Tahle troska nejsem já!“. Ta pomyslná troska sice sama od sebe kouzelným zaříkávadlem nezmizí, ale pokud jsme k sobě dostatečně upřímní, začne nás za nějakou chvíli zajímat, kdo vlastně tedy jsme, když ne ta troska, se kterou jsme se ztotožnili. Když nejsem troska, co tedy jsem? A zde začíná obrat. Právě jste do sebe pustili jinou sebeperspektivu. Nakonec vám dojde, že jakkoliv otravné ty ataky jsou, zatím jste neumřeli. Ale na rozdíl od spousty lidí už víte, jaké to může asi být. Ten strach ze ztráty sebe je tak otřesný, že se mu nic moc na světě nevyrovná. Nicméně, pokaždé přijde úleva, a ne ocitnutí se v průhledném světle naší duchovní podstaty. I třeba za použití neurolu, rivotrilu, ale úleva přijde a hra na smrt na chvíli skončí.
Vynalézavá mysl nám opět navrhne, že tentokrát to dobře dopadlo, ale příště to může přijít doopravdy. Lidé ale neumírají na ataky, spíš na to, jak si jimi nechají zničit život. Co nám ten atak sděluje? V první řadě sděluje, že jsme velmi citliví a vnímaví. A ten rozsah máme nezdravě velký. Jsme pravděpodobně hypersenzitivní. Ale zde už do toho ta trocha duchovní praxe přijít může. A kromě opěrného bodu „nejsem troska“, už máme druhý opěrný bod: „Jsem vnímavý/á.“ Lze s tím nějak pracovat? Lze to využít ve svůj prospěch? Je nutné si uvědomit, že tato vnímavost je naším středobodem, my takoví prostě jsme. Ataky těžko přijdou k někomu, kdo svět vnímá povrchně, cynicky a nic se ho nedotýká. Ony přijít mohou, ale takový člověk jim musí cestu umožnit nějakým brutálním zážitkem. Kdežto my nemáme pocit, že bychom v životě čelili více extrémním výzvám než naše okolí. A přesto nás to drancuje. Uvědomili jste si někdy náhle, jak špatně na tom jste? Víte, co myslím, to náhlé uvědomění si ocitnutí se v realitě úpadku. A stejné uvědomění se vám musí podařit v opačném kontextu. Podívej se, jak na tom jsem, jaký posun jsem udělal. Musí vás to ohromit minimálně stejně, jako vás uvědomění si úpadku strhlo na zem. Akorát že pozitivně.
V čem jsou tedy ty ataky darem? Pomáhají otevřít cestu k uvědomění. A to je také pro každého něčím jiným. Já jsem si skrze ně uvědomil silnou sensitivitu. Ale také jsem si uvědomil, že pokud ze mě má hypersenzitivita nemá udělat trosku, musím jí vymezit v každodenním životě hranice. A její dary naopak použít k tvořivosti. Proto jsem třeba před dvěma lety začal psát články. Mrzí mě, že se z článku nedozvíte přesný postup boje s panickými ataky. Ale to ani nejde takto paušalizovat. Sáhněte si do svého svědomí. V které životní části těla a duše sami sobě ubližujete a víte o tom? Sebe upřímnost je klíčem k pochopení. A ne před sebou samým něco neustále malovat. Vlastní vzdušné zámky, které neexistují. A každý jich kolem sebe máme tolik, že kdyby po nás chtěl finančák daně z nemovitostí, padli bychom finančně zruinovaní na dno. Zámek není levná věc k provozu. A přesto jich v sobě tolik stavíme a následně živíme.
V jeden okamžik mě prostě přestalo bavit tohle vše sponzorovat. Co jsem mohl, to jsem od sebe odepnul. A šlo hlavně o imaginární představy o sebe důležitosti. Ataky jsou znakem přetížení. A sebeuvědomění je taková ta rakouská váha na dálnici, co vám ten přeložený kamion zváží. Akorát nedostanete flastr. Flastry totiž za svůj „cenný“ náklad platíte celý život. Jen na tu naměřenou částku civíte a nechápete, jak jste to mohli tak dlouho vozit. Přijde vám to s něčím ve vašem životě povědomé? To je dobře. Protože to je začátek cesty. A článek o ničem jiném není.
Téma je to tak rozsáhlé, že se k němu jistě ještě vrátím a zkusím na některé myšlenky navázat. Tato část lidské psyché mě věrně provází půlku mého života. A to už je slušná stavební kupička materiálu. Zároveň se v tom nechci nimrat, protože to pak způsobí mnohem větší zacyklení. Rád bych přinesl jiný vhled. Nikdo jiný, než my sami, nám stejně nepomůže. A to už přeci také je nějaké uvědomění!
