Článek
Jednoho dne jsem vezl náklad nábytku z Ikey v Torsviku do dánského Odense. A téměř čtyři hodiny jsem přes čelní okno koukal na zadní vrata přívěsu kamionu jedoucího přede mnou. Po celé hodiny se na mě usmíval obrázek veselého smějícího se prasátka, vyobrazeného přes celé ta zadní vrata návěsu. Hezky barevně a vesele.
Jak to tak bývá, člověk za volantem lehce spadne do myšlenek. Náhle jsem si uvědomil jakési lidské pokrytectví a neúctu k životu našemu vlastnímu i ostatních bytostí. Čím víc se na mě onen malovaný čuník smál, tím více mi to vrtalo hlavou. Je šťastný, že už konečně jede na porážku? Nebo je šťastný kvůli tomu, že jeho maso přinese obživu spoustě lidí? Kdyby tak jen věděl, že malé děti maso často jen plivou. Najednou jsem uvnitř sebe zpozoroval jakýsi morální rozpor. Jako jedlík masa jsem neměl s tímto tématem žádný problém do doby, než jsem si uvědomil, že nějaký člověk je schopen vykreslit čuníka, jedoucího na porážku, jako šťastného, který se na lidi směje. Pod rouškou marketingu jsme schopni snad i lidojedství.
Na rovince před Öresundským mostem jsem podřadil, sešlápnul plynový pedál svého starého Volva FH12 až k podlaze, a čuníka nechal daleko za sebou. A třebaže se nejednalo o „vepřák“, tedy kamion převážející živá prasata, ale chladící návěs, který už pak vozí to maso pověšené na hácích, obrázek veselého tancujícího čuníka se mi zřejmě navždy zaryl do paměti. Nepomohlo ani uvědomění si faktu, že čerstvé maso se většinou vozí obráceně, tedy z Dánska do Švédska. Za nějaký čas jsem na tyto myšlenky zapomněl a znovu se objevily až po narození mé dcerky o několik letp ozději. Obrázek veselého prasátka se mi v mysli zhmotnil podruhé ve chvíli, kdy jsme se s malou koukali prvně na prasátko Peppa. A zjistil jsem, že jednou budu mít problém.
Jak vysvětlit dítěti, které je tisíckrát vnímavější než dospělý člověk, neberte mě zcela za slovo, že prasátko Peppa je kamarád a krkovice z prasete jídlo? Ze začátku mi trochu pomáhalo vědění, že dítě netrpí rozporem z dichotomie. Tedy neshledává divné, že si dvě existující věci navzájem odporují. Jenže vzorem jsme jim v tomto směru my dospělí. To my jsme ti, kteří dětem řekli, že prasátka jsou skvělí kamarádi a že je zároveň zabíjíme a jíme. A dítě v tom neuvidí žádný rozpor, protože my sami žádný neukauzjeme. Ale v momentě, kdy si dítě osvojí kritické myšlení, tato situace dost pravděpodobně nastane. A pro někoho, kdo se rád zabývá hlubokými věcmi, to může být opravdu horký brambor v ruce. Neboť jak uspokojivě vysvětlit dítěti věc, ve které máme sami rozpor, třebaže netrávíme hodiny denně nad jeho uvažováním?
Pro vegany a vegetariány je to snadné. Takoví rodiče mohou dítěti zkrátka říct, že zabíjení a jedení prasátek je špatné. Oni sami jsou takto vyhranění a rozpor tak odbourali příklonem k jedné straně „barikády“. Snadné to ale nebude mít jejich dítě, které tento názor přijme za vlastní a po zbytek dospívání bude čelit potřebě či nutnosti jej u vrstevníků obhajovat. Takto vznikají extrémní aktivisté. A co my ostatní, kteří ten rozpor možná v sobě chováme, třeba podobným způsobem, jakým jsem ho vyjádřil já, ale přesto tímto způsobem žijeme, maso jíme a vlastně to jaksi vytěsňujeme?
Co my řekneme až se nás dítě zeptá, jak je možné, že jíme prasátko Peppu a další zvířátka, která často dosazujeme do rolí roztomilých, přátelských a pomocí kterých vytváříme dětem bezpečné a přátelské prostředí k rozvoji?
Pokud se rozhodneme se tím nezabývat a dítě odbudeme jen nějakou narychlo vymyšlenou omáčkou, defacto tím pouze předáme štafetu našeho rozporu dál na další generace. A ani sobě si v tomto rozporu nijak nepomůžeme. Maso jíme rádi, se zabíjením zvířat nesouhlasíme, ale v rámci zachování jídelníčku jej tolerujeme. Takže jak v tomto pomoci našemu dítku udělat si jasno a potenciálně i sobě?
Model, který jsem se rozhodl převzít já, nevznikl zcela v mé mysli. Je to model z filmu Tohle je náš svět, kde Viggo Mortensen pronese legendární frázi: „Nikdy jim nelžu“. Myslí tím své děti. Ty neochráníme před světem tím, že jim něco nakecáme. Samozřejmě je třeba zvolit rétoriku úměrnou jejich věku a úrovni vyzrálosti. Já jsem se prostě rozhodl ten svůj rozpor dítěti přiznat a zároveň se ho zeptat na jeho názor. „Co si o tom myslíš ty?“
Co si od toho slibuji? Především to, že neživím další kolektivní názor, který se dědí z generace na generaci. Nechám dítě, aby samo pozorovalo svět, do kterého přišlo a udělalo si časem vlastní názor. Aby si prohloubilo svou zvídavost a vlastní pozorovací schopnosti. Možná se pak nestane, že slepě přijme můj vzor, když mu ukáži, že nezastávám rigidní názor na to, co je a co není správné. Pokud se pak rozhodne pro vegetariánství, bude to jeho volba, ale vytvořená zejména na kvalitním pozorování, a ne převzetí cizí myšlenky, třebaže jde o myšlenku rodiče.
Přiznání rodiče dítěti, že něco neví nebo s něčím vnitřně bojuje, není slabost. Je to akt upřímnosti, který vede k tomu, že i z vašeho dítka vyroste člověk vnímavý, schopný empatie a nezaseknutý v jednom, zaručeně správném vnímání světa. Samozřejmě bude čelit i názorům jiných lidí, vrstevníků, učitelů a médií. Ale do určitého věku je pro něj názor rodičů alfou a omegou života. A to je tím hlavním důvodem, proč bychom všichni měli dobře přemýšlet, co dítěti v tomto věku sdělujeme a čím ho formujeme.
Dítě zjistí, že není špatné mít v něčem rozpor. A že nemusí mít vždy pravdu a vždy se za každou cenu stavět k názoru většiny. Získá ale přirozenou odvahu jít i vlastní cestou, protože se po něm od malička nevyžadovala žádná názorová příslušnost. Nebalamutilo se náhražkou pravdy, která není příjemná. Když jeho rodič nevěděl, tak řekl: „Já nevím, co si o tom myslíš sám, sama?“ Užitečné je, že stejný model komunikace s dítětem lze aplikovat na všechna životní témata. Lze ho použít v diskusi o smrti, která vždy jednou přijde. Lze buď dítěti říct, že mimina nosí čáp nebo mu říct pravdu. Nemusíme přitom replikovat naši dospělou mluvu o tom, jak to chodí v posteli. Použijme vhodnou a jemnou rétoriku.
Úkolem rodiče není dítě udržovat v pravdě. Jeho úkolem je mu vytvořit bezpečný prostor pro objevování pravdy vlastníma očima. Neb to je umění, které vytváří onu unikátní lidskou zkušenost zde na Zemi.
