S cestovní kanceláří na výlet do Hřenska roku 1952

9.-10. VIII. 1952

Za pěkného sobotního počasí jede rychlík údolím Vltavy k severu nížinami Labe, až se začne prodírat spolu s řekou kopci kolem Ústí a zastavuje v Děčíně. Odtud autobusem odjíždí výprava Čedoku podél Labe do Hřenska za krásami přírody. Den se chýlí ke konci, nad řekou se vznáší mlha, nedaleko na silnici jsou hraniční závory. Z hotelu zaznívá taneční hudba. Na obloze těžké mraky a den usíná při blížící se bouři.

V neděli ráno se probouzíme do hustého deště. V hotelu, kde jsme ubytováni, hned na kraji hlavní silnice, je voda v chodbách, jak pronikla skulinami ve střeše a jinými otvory. Ve špatné náladě se scházíme u snídaně. Čas ubíhá a stále prší. Náhle, jak kouzelným proutkem, když se dotkne mraků, déšť ustává a za hradbou rychle mizících mraků se objevuje čistá modrá obloha.

Ve skupině nastává ruch a za půl hodiny procházíme Hřenskem cestou k Pravčické bráně. Po obou stranách silnice jsou domky, hotely a některé z nich jsou dosud poškozené válkou, nebo nesou stopy činnosti zlatokopů. Dnes však pustnou a zarůstají travou a roštím. Míjíme poslední domky a jdeme silnicí procházející krásným vysokým lesem. Lesní cestou odbočujeme a stoupáme na Pravčickou bránu, jedinečný výtvor přírody.

Pískovcové útvary tvoří různé skupiny, které připomínají prehistorická zvířata nebo postavy lidí. Pod Pravčickou branou bránou je chata. Sestupujeme z brány, odkud je krásný pohled do okolní krajiny a písečnou stezkou podél pískovcových útvarů jdeme, dříve nazývanou Gabrielovou soutěskou na Zelené louky, kde v restauraci obědváme.

Jelikož již čas pokročil, nemůžeme jíti k říčce Kamenici před Divokou soutěskou, kde se jede na člunech, ale jdem po silnici, z které je krásný pohled na pískovcové útvary i mohutné lesy, do vesničky. Jdeme podél říčky Kamenice, někde také po lávkách vtesaných do skal, někde tunely ve skalách, až se dostaneme do soutěsky, kde se může pokračovat jen po říčce Kamenici na člunech.

V malém přístavu stojí připraveny čluny. Vstupujeme a plujeme zpět do Hřenska. Míjíme různé útvary na vyčnívajících skalách majících podobu krokodýla, srnky, trpaslíka a jiných obyvatel tohoto krásného koutu přírody. Plujeme nad stezkou pašeráků, která zde vede od nepaměti a byla objevena teprve nedávno při opravě jezu, kdy voda v říčce poklesla a pašerácká stezka se objevila nad vodou.

Průvodce, který řídil člun, se přiblížil s lodí k provázku, visícímu ze skály, zatáhne a „provázková Niagara“ chrlí vodu z výšky do říčky v malé vzdálenosti od člunu. Zatáhnutím provázku se zvedne stavidlo zahrazující potok, který dříve měl dostatek vody, aby se nepřetržitě řítil ve formě vodopádu do říčky Kamenice. Cesta pak ihned končí a vracíme se do Hřenska.

S posledními paprsky zapadajícího slunce odjíždíme přes Děčín rychlíkem zpět. V temné noci nás vítá velkoměsto Praha svou září a tím končí naše cesta.

dodatek autora:

Autorem cestopisu je ing. Josef Proskovec, který zemřel v roce 2007. K dílu jsem se dostal jako dědic pozůstalosti jeho zesnulé dcery v roce 2021. Cestopis mi přišel zajímavý svou dobovou povahou a rozhodl jsem jej doslovně přepsat formou článku.

Čtenáře možná, stejně jako mě, zarazí cena jízdenky, která možná převyšuje i tu dnešní a celková cena dvoudenního zájezdu 425 Kčs na osobu je vysoká. Vzhledem k tomu, že nejsem odborník na historii, se pouze domnívám, že důvodem je datum zájezdu, které bylo ještě před jedním z největších podvodů spáchaných na lidi komunistickým režimem. Tedy před měnovou reformou v roce 1953. Budu rád, pokud se k tomu někdo znalejší třeba vyjádří v komentech.

Do života Josefa Proskovce jsem měl tu čest nahlédnout v mnoha směrech, skrze „tuny“ dokumentů, které sahají až do druhé poloviny devatenáctého století a zahrnují celé generace lidí. Potravinové lístky z „Velké války“, pohlednice z Rakouska Uherska či snad daňová přiznání z dob monarchie. Věřím, že by nebyl proti zveřejnění jeho tvorby, ke které jsem jako dědic získal já určitá práva.