Článek
Bylo jí patnáct. Milá, hodná, obyčejná dívka. Na chomutovském sídlišti ji všichni znali a měli rádi. Smála se, byla přátelská, pomáhala sousedům. Nikdo by netušil, že její běžný život skončí tak tragicky.
Jednoho dne odešla z domu a už se nevrátila. Rodiče byli zoufalí: „Nechápeme, kde by mohla být. Vždy byla opatrná,“ říkala její matka s očima plnýma strachu. Otec dodával: „Hledali jsme ji všude – kamarádi, sousedé, policie… nic. Prostě zmizela.“
Bylo jaro, obyčejné úterý. Patnáctiletá R., usměvavá a oblíbená dívka z chomutovského sídliště, odešla z domova. Řekla, že se ještě staví venku – a nevrátila se.
Spolužáci vzpomínali: „Byla veselá, otevřená, měla ráda lidi. Nikdy by nikoho nenapadlo, že by se jí mohlo něco stát.“ Další dodávali, že byla přátelská i ke starším lidem, důvěřovala sousedům, kterých si vážila.
Marné roky pátrání
Policie rozjela rozsáhlou akci. Prohledávaly se okolní lesy, sklepy i prázdné domy. Na plakátech se objevila její tvář. Rodiče doufali, že ji někdo zahlédne – že třeba utekla, že se skrývá, že je někde daleko a jednou se vrátí.
„Každý den jsme čekali, že zaklepe na dveře,“ vzpomínala její matka. „Nedalo se žít, pořád jsme hledali, volali, modlili se.“
Čas ale běžel. Z mladé školačky by byla dospělá žena. Její sestra později řekla, že žít deset let bez odpovědi bylo jako mít otevřenou ránu, která se nikdy nezacelí.
Sídliště, které mlčelo
Mezi paneláky se o ní mluvilo roky. Někdo šeptal, že ji unesli, jiní, že utekla. Děti ze školy se bály chodit večer ven. Sídliště žilo svým životem, ale nad vším visela tíha nevyřčeného.
A pak – 10 let po zmizení. Jeden únorový den se v jednom z domů začal šířit zvláštní zápach. Správce domu nejprve hledal příčinu mezi trubkami. Až při důkladné kontrole ve výměníkové stanici, za starou skříní, přišel šokující objev.
Bylo tam torzo těla.
Odhalení
Ukázalo se, že byla celou dobu schovaná jen pár desítek metrů od míst, kde ji rodina hledala. Nalezena svlečená, obětí násilí.
Rodiče, spolužáci a sousedé byli zdrceni. „Byla to naše milá Romča.
Na sídlišti, kde žila, byl starší muž, býval správce panelového domu. Všichni ho znali jako milého dědu – vždy se usmíval, vyprávěl příběhy, pomáhal lidem s drobnými problémy. Romana si ho oblíbila, brala ho jako dědu. Nikdy by ji nenapadlo, že v jeho očích je něco víc než jen láska k dítěti.
Jednoho dne ji pozval k sobě domů – říkal, že jí chce ukázat fotografie. A ona přišla, důvěřovala mu. Ale to, co mělo být nevinné setkání, se změnilo v noční můru.
Přitiskl se na ni a chtěl ji políbit. Na ústa. A chtěl víc než byla připravena. Romana byla vyděšená, snažila se ho odstrčit. Křikla, rozběhla se pryč. Ale on ji chytil a praštil. Padla. Myslel si, že je jen omráčená. Vzal ji do rukou a odnesl tam, kde ji už nikdy nikdo nenašel – skrytá ve výměníkové stanici v panelovém domě.
Tělo bylo objeveno o mnoho let později, v paneláku na chomutovském sídlišti. Zápach ve výměníkové stanici vedl policii k místu, kde byla schovaná. Pachatel měl klíč, byl jediný, kdo tam tendy mohl. Ten milý „děda“, kterého všichni znali a kterého Romana považovala za laskavého, ji zabil. Nechápal, že ona ho nemohla milovat. Nechápal, že ona byla dítě a on starý muž.
Vyšetřování odhalilo, že její smrt nebyla náhodná. Motivem byla nevyžádaná touha a posedlost. Pachatel se snažil zakrýt svůj čin, předstíral, že dívku hledá, zatímco ve skutečnosti ji skrýval.
Rodiče, spolužáci i sousedé stále vzpomínali na Romanu s láskou, smutkem a otázkou „proč“. Její příběh ukazuje, že i lidé, kteří se zdají být bezpeční a milí, mohou skrývat temné úmysly. A že důvěra dítěte je křehká – a musí být chráněna.
Inspirováno skutečným příběhem
