Článek
Když jdu na nádraží ve větším městě, stačí se rozhlédnout. Vidím šum a pohyb, davy lidí, kufry, hluk vlaků. Ale mezi tím vším se objevují stále stejné tváře. Nejsou to obyčejní cestující – jejich chování je jiné. Stojí opodál, sledují, čekají na svou příležitost. A já už přesně vím, na koho si dát pozor.
Dodnes mě rozčiluje jeden můj kamarád. Peněženku nosí zásadně v zadní kapse kalhot. Stokrát mu říkám: „Nedělej to!“ A on se směje, že přece hlídá. Jenže v praxi? Zadní kapsa je pro kapsáře to nejjednodušší. Stačí se na okamžik přiblížit, lehký dotek v tlačenici – a peněženka je pryč. Bez povšimnutí, bez odporu.
Kapsáři – slovo, které evokuje obraz šikovných prstů a nepozorné oběti. Mnozí je vnímají jako drobné zloděje, kteří využívají tlačenici v tramvaji nebo zmatek na nádraží. Realita je ale propracovanější: jde o „řemeslo“, které má své učitele, své nepsané zákony a v některých případech dokonce celou organizační strukturu.
Skupinová práce, ne sólová akce
Romantická představa osamělého kapsáře, který sám loví peněženky v davech, patří spíš do filmů. V praxi jde o týmovou práci. Skupina má obvykle tři až pět členů, kteří si mezi sebou rozdělí role:
- „Ručík“ – zkušený zloděj, který fyzicky vytahuje peněženku nebo telefon.
- „Krytí“ – stíní výhled, mačká se na oběť, odvádí pozornost.
- „Odběrač“ – okamžitě přebírá lup a mizí pryč, aby u „ručika“ nic nezůstalo.
- „Návnada“ – někdy další člen, který oběť rozptyluje – ptá se na cestu, zakopne, upustí věci na zem.
Díky této souhře je těžké je chytit přímo při činu. Když policie přistihne jednoho, většinou už u něj nenajde nic – věc putuje řetězem k dalšímu.
Peněženky, které mizí v řetězu
Opakující se scénář: tramvaj plná turistů, dav na koncertě, fronta na nádraží. V tlačenici „ručík“ sáhne do tašky, vytáhne peněženku a okamžitě ji předá za sebe. Tam už čeká „odběrač“, který ji beze slova schová a vystoupí o zastávku dříve. „Ručík“ mezitím zůstává v tramvaji „čistý“. Policie často narazí na skupiny, u kterých nikdo nic nemá – a dokázat samotný čin je bez přímého přistižení prakticky nemožné.
Kdo ti lidé jsou
Část kapsářů tvoří lidé bez domova, závislí na drogách nebo alkoholu. Pro ně je krádež způsob, jak získat rychlé peníze.
Druhou část představují právě organizované skupiny – často z Balkánu nebo východní Evropy – které se cíleně pohybují mezi velkými městy a živí se tím profesionálně.
Jak vlastně kapsář vypadá?
Pravda je, že nevypadá nijak podezřele. Člověk si kapsáře nepředstaví správně, pokud čeká špinavého, neupraveného zloděje s očima upřenýma na vaši tašku. Skutečnost je úplně jiná:
- Někdy je to milá paní elegantně oblečená, která se usměje a zeptá se na cestu.
- Jindy pohledný mladík, který působí jako student nebo turista.
- Dokonce i roztomilé, čistě oblečené dítě, které vás požádá o drobné nebo pomoc.
Právě v tom je jejich síla – nevzbuzují podezření. Zapadnou do davu a působí, že k němu přirozeně patří. Proto se oběť často diví: „To přece nemohla být ona…
Učitelé a žáci
Mnozí kapsáři se do „řemesla“ dostávají už v mládí. V některých rodinách se skutečně předává z generace na generaci. Starší kapsář učí mladšího nejen techniku – jak se dotýkat tak, aby oběť nic necítila – ale i taktiku úniků, předávání a pohyb v davu.
Cizinecké skupiny, které cestují Evropou, mají dokonce organizované struktury. Jeden zkušený kapsář vede „partu“, přiděluje místa a kontroluje výnosy. Některé skupiny fungují téměř jako malá firma – se svým „šéfem“, dělením rolí i pravidelným přesunem mezi městy.
Oběti a prostředí
Typickým terčem jsou turisté, starší lidé, cestující s batohem na zádech či kabelkou otevřenou na rameni. Nejrizikovější místa: dopravní prostředky, nádraží, trhy, festivaly, přeplněné ulice.
Kapsář je v tomto prostředí jako ryba ve vodě. Spoléhá na chaos, nepozornost a lidskou důvěru. A přestože jde o „drobné“ krádeže, pro oběti znamenají velkou ztrátu – peníze, doklady, karty, vzpomínky uložené v peněžence.
Největší chyba? Zadní kapsa
„Řemeslo kapsář“ je nenápadné, ale pevně zakořeněné. V mnoha městech se z něj stala propracovaná rutina s vlastními pravidly. A dokud bude existovat tlačenice, nepozornost a peněženky v zadní kapse, budou mít kapsáři své příležitosti.
Proč kradou dál?
Policie kapsáře zná. V Praze působí speciální týmy v civilu, které celé hodiny sledují podezřelé a snaží se je chytit přímo při činu.
Jenže problém je v zákonech. Krádež peněženky s pár stovkami se posuzuje jako přestupek. Kapsář bývá zadržen, vyslechnut – a brzy je zpět na svobodě. Navíc většinou nic nemá u sebe, protože lup okamžitě předal komplici. Dokázat krádež je složité.
A tak se kruh uzavírá: kapsáři se znovu objevují na nádražích, v tramvajích, na trzích. Stejné tváře, stejné finty. Stále dokola.
