Článek
Večer. Hlad.
Jdu do obchodu – takového toho rohového typu, co má všechno… a přitom nic, co byste skutečně chtěli jíst. Chci jen něco malého. Rychlého. Ideálně čerstvého. A bez salmonely.
Zastavím se u vitríny s chlebíčky. Klasika: veka, vajíčko, majonéza, salámek, okurka. Skoro jako babiččina slavnostní svačina. Jeden chlebíček se na mě usmívá i s cenovkou – původních 59 korun přeškrtnuto, teď akce: 25 Kč.
Můj mozek se rozdělí na dvě části. Jedna říká: „Ušetříš, vezmi si ho,“ druhá zkoumá datum spotřeby: týden po. Týden! Ten chlebíček už by si mohl zažádat o občanku.
Zamračeně na něj koukám, když ke mně přistoupí prodavačka – milá paní, usměvavá, jako by mi nabízela novinku měsíce. A osloví mě:
„Slečno…“
Ano. Slečno. Na moment mě to potěší. Pak si uvědomím, že buď špatně vidí, nebo je to součást širšího marketingového tahu – spolu se salámem v akci.
A pak to přijde:
„To nevadí, slečno, vždyť je to v akci! Ten salám je trochu okoralý, to si klidně vyndáte… a jinak to vajíčko a majonéza vypadají ještě dobře.“
To zní jako thriller. Nebo diagnóza.
Před očima mi probíhá upoutávka na fiktivní reklamní spot:
„Nově v nabídce! SALMONELA – teď se slevou 60 %. Jen do vyprodání zásob nebo pacientů!“
A to není výjimka. Tento konkrétní obchod – říkejme mu pracovně třeba U Zkázy – má tenhle přístup naprosto běžně. Když už zelenina neprošla testem čerstvosti, šoupne se do papírové krabice a nadepíše se ručně fixou:
„Na lečo.“
Ano. Vážně. Papriky, které už začínají měnit skupenství, najednou dostanou nový smysl života. Jsou na lečo.
Zřejmě platí nová rovnice:
plesnivá paprika + cedulka = gurmánský produkt.
A to nemluvím o mase. Někdy je tam – lehce oslizlé, trochu zapáchající. Pak náhle zmizí. A za pár dní je tam zas. Jiné datum, stejný odstín šedi. Možná by prodavačky mohly vyprávět, kam to maso mezitím cestuje. Asi na výlet do mrazáku, který… nefunguje?
Možná jsme si na to už zvykli. Že sleva znamená „poslední šance před smrtí“. Že cedulka omlouvá cokoliv. Že si připlatíme za riziko. A že když si ten salám sami vyndáme, tak je vlastně všechno v pořádku.
Kam se poděla kvalita?
To, co mě nejvíc zaráží, je, že tento obchod není levný. Naopak. Ceny jsou mnohdy vyšší než v supermarketu pár ulic dál. A přesto – pokaždé, když tam vejdu, čeká mě stejný obraz:
– povadlé okurky
– salámy, co by mohly vyprávět
– maso, které už teče
– prodavačky, které se tváří, že je to normální.
A možná je to právě to – že už je to normální. Pro ně. „Neotravuj a sněz to, než to uteče.“
Nevolám po dokonalosti. Vím, že ne každé rajče bude jak z reklamy. Ale když obchod dlouhodobě nabízí zkažené zboží jako běžný sortiment, je něco špatně. Nejen se skladováním, ale hlavně s přístupem.
Proč tam chodím?
To je otázka. A odpověď je jednoduchá – je blízko.
A někdy prostě věříte, že to tentokrát bude lepší.
Jenže… ono to většinou není. A tak odejdu s prázdnou – nebo s chlebíčkem na vlastní nebezpečí. A přísahám si, že příště už radši nic.
Jenže znáte to. Příště je zase hlad.
Zatím jim to prochází. Ale možná už ne dlouho.
Ani zákazníci nejsou bezední.
Nenecháme si všechno líbit.
Ani starý salám v novém obalu.
Možná si říkáte:
Není tenhle článek spíš pro hygienu? Nebo rovnou pro reportáž na TV Nova?
Možná ano.
Ale já ho píšu vám – obyčejným hladovým lidem, co občas ve slabé chvíli sáhnou po chlebíčku ve slevě…
…a doufají, že přežijí do rána.
A co vy?
Máte taky podobný obchod u vás ve čtvrti?
Nebo jste tam pracovali, a zmizeli, když jste zjistili, že musíte omývat zkažené maso a vybírat zeleninu na lečo?
Vy, co máte podobný obchod poblíž, víte přesně, o čem píšu.
A taky víte, že si tam chodíme maximálně pro rohlík.
Protože víc si člověk netroufne.
A taky doufáte, stejně jako já, že se něco zlepší.
Ten obchod ještě má šanci se změnit.
A nebo taky zkrachovat.
To už je na něm.
Dejte mi vědět. Sdílejte zážitek.
A hlavně – držte si žaludky. A peněženky.
Až příště uvidíte papriku v krabici sleva , vzpomeňte si:
Lečo si zaslouží víc.
