Článek
Pavel, náš spolužák. Klidný, hodný kluk, který by se pro druhé rozdal. Nikdy jsme od něj neslyšeli sprosté slovo, nikdy nikoho neshodil. A právě takoví muži se někdy stávají snadnou kořistí – protože lásku dávají naplno a bez podmínek.
Oženil se s krásnou ženou. Takovou, za kterou se každý otočil. Když ji vedl k oltáři, kamarádi mu záviděli – všichni říkali, že má poklad. Jenže čas ukázal, že to nebyl poklad, ale přetěžké břemeno.
Už od začátku se povídalo, že není věrná a ráda se baví. Že střídá muže, že jí nestačí jeden. Pavel to ale odmítal slyšet. Vždycky se jen pousmál: „To jsou jen řeči, ona je jiná.“ Byl zaslepený.
Nakonec si skutečně našla jiného – kolegu v práci. Pavel se o tom dozvěděl, ale místo aby bouchl do stolu, začal prosit, vysvětlovat, bojovat. Ona se přiznala, že je zamilovaná, a brzy otěhotněla.
Pavel se trápil, utápěl se v alkoholu a v nekonečných řečech o tom, jak ji miluje. Když jsme se s ním sešli, dokázal celé hodiny vykládat jen o ní. Žádná jiná téma, jen jeho žena, jeho láska, jeho bolest. Už nám to lezlo na nervy, ale bylo nám ho líto. Viděli jsme, jak ho to ničí.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal – po několika měsících se objevila. Přišla k němu s pláčem, že ten druhý se k ní chová špatně, že ji ponižuje. A Pavel? Otevřel dveře, odpustil jí a vzal ji zpátky.
Choval se k ní, jako by se nic nestalo. Těšil se dokonce i na dítě, které nebylo jeho. Šel s ní k porodu, stál u její postele, držel ji za ruku a v očích měl hrdost, že je „táta“.
Jenže rodinou byli jen krátce. Jakmile dítě trochu odrostlo, ona se vrátila k tomu, se kterým ho měla. Pavel zůstal sám, zoufalý. Aspoň prosil, aby mohl dceru vídat. Ale ona mu to zakázala. Dítě bylo zapsané na něj, takže musel platit alimenty – a přitom vlastní dceru vůbec neviděl. Rozvod nechtěl dovolit.
Následovaly roky plné hádek, schválností a soudních tahanic. Mysleli jsme, že už se poučil. Že už ji nikdy nepustí zpátky. Jenže jsme se mýlili.
Po třech letech se znovu objevila – uplakaná, zubožená, že u toho druhého není šťastná. A znovu těhotná. A Pavel ji zase přijal. Zase uvěřil, že tentokrát to vyjde. Druhé dítě, opět ne jeho. Pavel si ho přesto nechal napsat na sebe. Věřil, že když jsou rodina, všechno překonají. Rok spolu žili a vypadali jako „šťastný pár“. On se usmíval, ona se nechala opečovávat.
A pak? Všechno se opakovalo. Znovu utekla k tomu samému muži. Znovu nechala Pavla samotného, srdce roztrhané na kusy.
Tentokrát už definitivně. Vdala se za toho, se kterým měla děti. Pavel zůstal sám. Platí alimenty na dvě děti, které nejsou jeho. Děti nevídá, i když jeho jméno stojí v rodném listě. Ona žije dál s tím hrubiánem, ke kterému se pořád vracela. A my, jeho kamarádi, jen nevěřícně kroutíme hlavou. Občas si posteskl, že mu Eva zase psala. Že děti potřebují větší alimenty. Že je třeba zaplatit věci do školy, kroužky, boty, učebnice. A on jen posílal peníze. Dvě děti, které nebyly jeho, nikdy je nevychovával a sotva je vídal – a přesto je nesl na bedrech.
Přátelům někdy řekl:
„To je můj kříž. Ale kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to zas. Já jsem ji prostě miloval.“
Proč jí tolikrát odpustil? Proč tolikrát zavřel oči? Asi proto, že někdy je láska silnější než rozum. Jenže tahle láska ho zničila.
A pak po letech přišel třídní sraz. Nikdo od něj nic nečekal. Mysleli jsme, že dorazí sám, jako vždycky, s pohledem raněného romantika. Jenže Pavel tentokrát překvapil. Na třídním srazu nám všem doslova vyrazil dech. Pavel přišel pozdě, a jakmile vstoupil do sálu, nikdo z nás na okamžik ani nedutal. Po jeho boku stála mladá slečna – a my měli pocit, že vidíme dvojníka jeho bývalé ženy. Byla jako by jí z oka vypadla.
Sedli si k nám, Pavel se usmíval od ucha k uchu a neustále ji hladil po bříšku. Nejprve jsme si mysleli, že se mu jenom stýská po starých časech a znovu žije v nějaké iluzi. Ale pak jsme se konečně odhodlali k otázce:
„Tak ty budeš děda?“
Pavel se nahlas zasmál a s typickou hrdostí pronesl:
„Ale kdepak, tohle je moje snoubenka.“
V tu chvíli nám spadly brady. Slečně sotva dvacet, jemu padesát. Vypadali jako z jiného světa. My nevěděli, jestli se smát nebo brečet.
Ženy kroutily hlavou, muži spíš záviděli. Všichni jsme přemýšleli, co z toho bude. Zda je to začátek nového štěstí, nebo jen další kolo jeho nekonečného příběhu o odpuštění a slepé lásce.
Ale jedno se změnilo – Pavel měl ve tváři klid, který jsme u něj dlouho neviděli. Konečně nepůsobil jako ublížený romantik, ale jako muž, který našel smysl. Možná zvláštní, možná riskantní, ale jeho.
A my? Doufali jsme, že tentokrát už to dopadne dobře. Že konečně bude šťastný.
