Článek
Kdysi to byla jen satira, jako třeba film Stepfordské paničky – příběh o dokonale poslušných, krásných ženách, které se později ukážou být robotickými náhražkami. Jenže co když už dnes podobný scénář není jen fikcí?
Vědecký a technologický pokrok za poslední dekádu překonal všechna očekávání. Humanoidní roboti s realistickým vzhledem, mimikou a schopností vést plynulý rozhovor nejsou už jen sci-fi. Jsou tu. A nejen v laboratořích – ale stále častěji i v praxi.
Robot nebo člověk? Tenká hranice mizí
Společnosti jako Hanson Robotics, Tesla Optimus nebo japonský Nikkei už několik let pracují na humanoidech s realistickými obličeji, pokožkou z umělého silikonu, ovládanými svaly, pohyby a dokonce i emocemi – alespoň napodobenými.
Systémy umělé inteligence zvládají konverzaci, vtipy, reagují na tón hlasu i mimiku. Výsledkem je bytost, kterou běžný člověk na první pohled nerozezná od skutečného člověka – zvlášť pokud „robot“ mluví jen málo.
A tady se začínají rojit otázky. Pokud lze vytvořit robota k nerozeznání od člověka, co brání tomu, aby… už byli mezi námi?
Mají prezidenti své robotické dvojníky?
Možná to zní jako konspirační teorie – ale v digitálním věku už není tak přitažené za vlasy. Záznamy politiků, kteří působí „divně“, „jinak“, nebo jsou náhle „až moc dokonalí“, rojí internet.
Například v roce 2024 se šířilo video, kde francouzský prezident Macron nemrkl okem celou minutu během rozhovoru. Jiní zase poukazují na podezřele mechanické pohyby některých státníků nebo „zázračnou přítomnost“ prezidenta na dvou místech v jeden čas.
Reálné je, že vlády testují hologramy, deepfake technologie a možná i robotické náhrady – alespoň jako bezpečnostní záložní plán. Ostatně, kdo by nechtěl mít neúnavného dvojníka pro tiskovky, nudná jednání nebo riziková vystoupení?
Co to znamená pro nás?
Pokud lze vytvořit robotickou Stepfordskou paničku, může to být i dokonalý partner. Nebo pracovník. Nebo hlídač. Nebo voják. Ale zároveň i dokonalý špeh. Nebo nástroj manipulace.
Budoucnost, kde si nejsme jistí, kdo je „skutečný“, bude vyžadovat nové etické i právní rámce. Kdo ponese odpovědnost za činy robota? Kdo rozhodne, co je „vědomí“ a co už jen simulace? A hlavně – jak si udržíme lidskost v době, kdy se „neživí“ začínají chovat jako „živí“?
Možná na víkend
Jasně, jsou dny, kdy by se robot hodil. Když je člověk unavený, zklamaný nebo znovu narazil na lidskou necitlivost. V těch chvílích by byl David 3000 celkem fajn – složil by prádlo, pohladil mě po vlasech, řekl pár povzbudivých vět. A šel by zas spát do rohu.
Ale hluboko uvnitř vím, že tenhle „dokonalý muž“ mě vlastně nikdy nepřekvapí. Nikdy mě nezboří svou lidskou zranitelností, svým bojem, svou autenticitou.
A já právě tohle na lásce miluju.
Možná, že robotický partner je fakt budoucnost. Možná ho jednou někdo postaví tak dobře, že mnohé z nás začnou uvažovat, jestli to není pohodlnější než randit s někým, kdo má své démony. Ale já osobně radši zůstanu s těmi skutečnými. S chybami, emocemi, bolestí i radostí.
Protože láska, kterou si nenaprogramuju, je sice riziková. Ale právě proto má smysl.
Závěrem: Než se zasměješ teorii, podívej se dvakrát
Možná dnes říkáme „to je jen film“. Ale stejně tak jsme kdysi říkali, že lidé nebudou nikdy létat. Dnes se prodávají lístky do vesmíru.
Takže až příště uvidíš dokonale usměvavou dámu v kostýmku, která se až moc dokonale usmívá a nikdy nemrkne… jen pro jistotu si dej otázku – není to náhodou další Stepfordská panička?
