Článek
Na první pohled to vypadá jako běžná scéna z parku: žena tlačí kočárek, zastaví se, nakloní se nad něj a tiše na „miminko“ mluví. Jenže to, co leží uvnitř, není dítě, ale hyperrealistická panenka. Fenomén reborn panenek se v Česku i jinde rychle šíří a vzbuzuje zvědavost i rozpaky.
Reborn panenky jsou ručně vyráběné a detailně propracované – mají jemně malovanou pleť, vlásky, nehtíky, někdy dokonce váhu, aby působily co nejrealističtěji. Na první pohled dokážou zmást i zkušené oko. Nejde přitom jen o hračky: pro mnohé jejich majitelky jsou to „děti“, které nikdy nevyrostou a nikdy neodejdou.
Virtuální komunity, rodné listy a narozeniny
Na sociálních sítích existují celé skupiny, kde se takzvané „reborn maminky“ sdružují. Sdílejí fotky svých panenek v kočárcích, vyměňují si oblečky, ukazují, jak je koupou nebo přebalují. Panenky mají často vlastní jména, rodné listy a „narozeniny“, které jejich majitelky slaví. V diskuzích se řeší, jak panenka „kope“, jaké má nové šatičky nebo jak se „má“.
Zvenčí to může působit bizarně, ale uvnitř komunity panuje opravdová náklonnost a sdílení.
Proč to lidé dělají?
- Terapeutická funkce – některé ženy si panenku pořídily po ztrátě dítěte nebo proto, že nemohly mít vlastní. Panenka jim poskytuje útěchu.
- Hobby a sběratelství – ruční výroba reborn panenek je umělecký obor. Cena jednoho „miminka“ se může vyšplhat na desítky tisíc korun.
- Pocit péče – některým ženám dává smysl starat se, opečovávat, oblékat a hýčkat, i když nejde o živou bytost.
Je to ještě normální?
Psychologové se shodují: pokud panenka pomáhá překonat bolest, dává radost a neodtrhne člověka od reálného života, není na tom nic patologického. Problém by mohl nastat, pokud by panenka úplně nahradila vztahy a realitu.
Pro většinu majitelek jde ale spíš o zvláštní koníček – něco mezi hračkou, rituálem a terapií.
Z vnějšího pohledu to může působit zvláštně až bizarně – skoro jako kdyby dospělí hráli na maminky a tatínky. Ale pro samotné „maminky“ jde o formu hry, rituálu a často i skutečné emocionální podpory.
Poprvé jsem na tuto komunitu narazila na Facebooku. Byla jsem v šoku. Ženy tam sdílely fotky, jak své panenky koupou, přebalují. Diskuze byly vedené s naprostou vážností, jako by se mluvilo o živých dětech.
Panenky se mi sice líbí, ale nikdy bych necítila potřebu je takto opečovávat a mluvit na ně. Nerozuměla jsem tomu a nevěděla, co si mám myslet.
Setkání s jednou „reborn maminkou“
Můj pohled se trochu změnil, když jsem potkala paní, která měla reborn panenku v kočárku. Dala se se mnou do řeči. Překvapilo mě, když řekla, že má svoje vlastní děti, jen už jsou dospělé. A vysvětlila mi, proč si pořídila i tuhle panenku:
„Lidé se někdy diví. Ale já v tom nevidím nic špatného. Mám svoje děti, vychovala jsem je, ale už mají svůj život. Tohle miminko mi dává pocit, že se mám o koho starat. Je to moje radost a uklidnění. Vím, že není živé, ale cit, který ve mně vyvolává, je opravdový. Někdo má psa, někdo zahrádku, já mám panenku.“
Její slova mě zaskočila svou upřímností. A i když to pořád úplně nechápu, dokázala jsem v nich najít kus pravdy.
Na první pohled to působí zvláštně. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím, že reborn panenky jsou jen jiná cesta k tomu, co hledáme všichni – k pocitu klidu, péče a radosti. Někdo se upne ke zvířeti, někdo k zahrádce, někdo ke koníčku. A někdo k panence, která nikdy nevyroste.
Je to svět, který asi nikdy zcela nepochopím.
