Článek
Už vlastně vím, že bude zvláštní den. Poznám to. Třeba podle toho, že do autobusu nastoupí mrkev.
Jo, fakt. Dlouhá oranžová mrkev s očima a úsměvem. Sedí si naproti mně a prohlíží si mobil. Na další zastávce na ni mává slečna v kostýmu hrášku. Přísahám. A vzadu někde sedí stará paní – v masce zajíce. Možná výlet, možná promoakce, možná jen pondělí.
Mně to ale přijde naprosto přirozené. Mrkev, hrášek, zajíc. Ještě někdo v rajčeti a máme salátový večírek.
Odpoledne přijedu na benzinku.
Normální den. Normální únava. Kafe potřebuju víc než benzín.
Vejdu dovnitř. A tam za kasou – muž. V šatech.
Ne, žádný karneval, žádná firemní srandička. Prostě normální směna.
Světlé krajkové šaty, decentní líčení, vlasy uhlazené gelem. Přijímá platbu s naprostým klidem. Jako by to bylo úplně běžné. Možná je. Pro něj určitě.
A já tam stojím a přemýšlím, jestli se mám tvářit, že to nevidím, nebo že mě to vůbec nepřekvapuje. Protože vlastně… trochu jo. A i když rozumem vím, že tenhle předsudek je starý a otravný, stejně tam někde sedí.
Před pár lety bych zůstala zírat s pusou dokořán. Dneska se snažím mít výraz „jo, jasně, každodenní záležitost, už jsem dneska viděla mrkev v autobuse“.
A víš co? Asi je to v pořádku.
Možná se náš svět fakt mění.
Možná se víc uvolňuje. Rozpouští staré škatulky. Dovoluje lidem být tím, kým chtějí být – i když to někdy vypadá jako módní přehlídka mezi regály s energy drinky.
Já zaplatím. On mi popřeje hezký den.
Já si jdu pro kafe. Do auta. Zpracovat to.
Ne protože by to bylo špatně. Ale protože mám někde hluboko zakořeněné, že „muži v šatech“ patří na pódium, do filmu. A i když to rozumem vím, stejně si to moje vnitřní já potřebuje chvíli přebrat.
A tak si říkám, že ho zkusím pustit. Ten předsudek.
Že je vlastně úplně jedno, kdo má co na sobě.
Že já si dám svoje kafe, on svůj čaj s citronem – a život jde dál.
A že když jsem dneska potkala v autobuse mrkev, na zastávce hrášek a za kasou chlapa v šatech…
tak možná jednou potkám i jednorožce.
A ani ten už mě nerozhodí.
